neděle 24. června 2012

Proč nás cibule nutí brečet?


Onehdy jsem dostal chuť na můj oblíbený krajíc chleba se sádlem posypaný nakrájenou cibulkou. No a  začal jsem brečet. Tedy abych byl přesnější, začaly mi téct slzy. Že bych sám nad sebou začal plakat? Nejsem totiž žádný kuchtík. Jediné co zvládnu, je vyluxovat v noci ledničku. Tak kvůli tomu to určitě nebylo. Na vině byla cibule – její loupání a posléze krájení. To vás ale určitě nepřekvapí. Cibule nás prostě donutí brečet. Bylo by škoda tohoto známého jevu nevyužít a nenapsat pár řádků. Také proto, že jsem se v nedávno v rozhovoru dozvěděl: „já bych ráda některý z těch pokusů vyzkoušela, ale to víš – celý den v práci a víkend strávím úklidem a vařením“. Vařením? Tak pokud k němu potřebujete cibuli, nechte se strhnout objevným experimentováním.

Tak pojďme seriózně bádat. Jak tedy zní problém, který máme dnes vyřešit? Proč nás cibule nutí k pláči a jak tomu zabránit. Odpověď se budeme snažit samozřejmě najít prostřednictvím jednoduchých pokusů, které budou snad i zajímavé a možná také zábavné. Připravte si větší cibuli, ostrý nůž (zároveň také dospělého pomocníka a zároveň i tak trochu záchranáře s lékárničkou – to jen kdyby náhodou) a jeden pár očí. 

Oloupejte cibuli a pak ji nadrobno nakrájejte. Cítíte také v očích dráždivý a pálivý pocit? Kde se vzal? Za všechno může síra. Sirných složek je plná cibule. Když začnete při krájení drtit cibulové buňky, tak se tyto velmi těkavé plynné složky uvolňují a velmi snadno a rychle dorazí k našim očím a nosu. V očích tyto sirné složky v kontaktu s vodou hydrolizují mimo jiné na kyselinu sírovou a  sirovodík no a oko pak reaguje slzami ve snaze tyto látky v oku zředit a následně vyplavit. Cibulové výpary  ale také dokážou nalézt nosní dírky a  tam potrápit nervová zakončení, která mají přímý vliv na slzné kanálky. Přestože se nám tedy sirné výpary dvakrát nemusí líbit, právě ony způsobují to příjemné aroma, které známe , když při motání se v kuchyni dostaneme za úkol smažit cibulku.

Takže návod bychom měli – musíme zabránit, aby molekuly plynů, uvolňované cibulí, zasáhly naše oči nebo nos. Napadá vás něco? Co kdyby to výpary při cestě z cibule do oka neměly až takové snadné? Zavřít oči! To vám pak zaručeně do oka nevniknou žádné cibulové výpary. A hraničící s jistotou je také to, že zřejmě skončíte v nemocnici na chirurgii. Takže raději nezkoušet. Jak jinak znesnadnit nebo znemožnit výparům cestu do oka? Máte doma plavecké brýle? Tak si je honem nasaďte a pusťte se do krájení. Jen se ubezpečte, že při krájení cibule v těchto brýlích vás nepozorují sousedi z protějších oken.   Budete vypadat přinejmenším divně. Já při krájení cibule mám mezi zuby vloženou zápalku, případně dvě zápalky v koutcích úst. Nezapalovat je! Věřím tomu, že většinu cibulových výparů vdechnu dřív, než se dostanou k nosu nebo očím. Kdo má rád sladké, může místo zápalky vyzkoušet dát si mezi zuby kostku cukru. Pak je ale třeba při krájení cibule počítat se zvýšenou spotřebou cukru. Trochu nebezpečná metoda, i když velmi romantická, je zapálit při krájení cibule svíčku. Svíčka způsobí zvýšení proudění vzduchu. To určitě znáte z fyziky. Teplý vzduch stoupá nahoru a na jeho místo přichází vzduch studený. Pokud tedy zapálenou svíčku postavíte za prkénko, na kterém cibuli krájíte, neměly by výpary z cibule stoupat nahoru k vašim očím, ale měly by být přitahovány za prkénko a teprve tam svíčkou odesílány ohřáté nahoru a do bezpečí. Další metodu, kterou nabízím k odzkoušení, je krájet cibuli pod igelitovou nebo jinou (samozřejmě průhlednou!) přikrývkou. Ale úplně zvláštní se mi zdál návrh při krájení cibule žvýkat kousek chleba. Nevím tedy, jak to pomůže po chemické stránce. Ale možná to někomu pomáhá psychicky. Soustředí se na žvýkání suchého chleba, přitom si říká „já trouba žvýkám suchý chleba“ a zapomene na pálení očí.

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte! 
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.



neděle 10. června 2012

Pokus bez výbuchu a balónek-fakír


Doufám, že jste aspoň někteří z vás nezůstali jen u čtení, ale jste obětovali část svého volného času minulému experimentu. Možná jste také o tom, jak vše bude probíhat, přemýšleli před provedením pokusu (vytvářeli jste hypotézu) a své závěry jste si potvrdili. Nebo možná také nepotvrdili. Obojí je správně. Podstatné totiž je přinutit mozek myslet. Někdy chybný závěr, špatný výsledek, nesprávná domněnka jsou cennější než ty správné, protože nám ukazují, kudy cesta nevede. Právě chybné kroky bývají tou nejveselejší částí vědeckého vyšetřování.  Zejména pokud se jedná o chybné kroky někoho druhého. Ty si zejména pamatujeme hodně dlouho. Jak se říká: chemie je to, co zapáchá, biologie je to, co se hýbe a fyzika to, co se nedaří. A proto, ještě jedna dobrá rada: pokud se vám nějaký pokus před kamarády podaří, už ho neopakujte! Podruhé se nemusí podařit.

Kouzelníci si velmi často půjčují od vědců dovednosti, které pak nazývají triky. Jako třeba ten, který si budete moci po dnešku vyzkoušet. Trik, kterému říkáme balónek-fakír. Vezměte nafukovací balónek, nafoukněte ho a potom ho klidně propíchněte z jedné strany na druhou tenkou jehlicí nebo špičatou špejlí. K velkému překvapení přihlížejících balónek nejenže nepraskne, ale navíc po vytažení jehlice z balónku vzduch neunikne! No a potom stejnou jehlicí ho prudkým píchnutím prasknete.  Nic si nevymýšlím, vskutku to tak funguje. A rozum je v koncích…

Určitě byste chtěli takový trik umět. Tak šup šup do obchodu koupit balónek. No  a když už jste v papírnictví, podívejte se v regálech také po špejlích. Pro naši potřebu jsou nejlepší takové, co si je kupují řezníci – hladké a špičaté z obou stran. Jestli má být pokus úspěšný, nemůžete špejli či jehlici zapíchnout do libovolného místa balónků. Špejle musí do balónku vniknout jedním z jeho vrcholů. Tento trik totiž využívá dvě fyzikální vlastnosti – pružnost gumy a tlak uvnitř tělesa s podlouhlým tvarem. Povrch balónku je totiž v oblasti vrcholů (to je tam, kde ho nafukujete a na opačném konci balónku) méně napnutý. Tedy ne každého balónku, týká se to jen balónků podlouhlých, to znamená těch, které jsou delší než širší. Tlak vzduchu u takovýchto balónků je v okolí vrcholů menší, než na jeho stranách. Na nafouknutém balónku je to i dobře vidět. Jeho barvy jsou po bocích jasnější (je tu více roztažený).  A jak se na úspěšném provedení „kouzla“ projevuje pružnost gumy? Když pomalu propichujeme blánu balónku, tato se ihned uzavře kolem špejle a vzduch nemá čas ani prostor unikat ven. A vlastně nemá ani sílu, aby se kolem špejle protlačil, protože jak už bylo napsáno výše, tlak vzduchu v balónku je v místech propichu menší.

Pokud budete propichovat balónek na bocích, určitě praskne. A vy, co jste článek dočetli až do tohoto místa, dokážete jistě zdůvodnit proč. Blána na boku balónku je ztenčená a napínaná tlakem vzduchu. Tento tlak nedovolí, aby se blána uzavřela těsně kolem špejle a důsledkem propíchnutí je tedy prasknutí balónku. Až někdy příště uvidíte kouzelníka propichovat balónek, klidně se přihlaste a oznamte mu, že to dokáže každý a hned mu to také předveďte. Samozřejmě, že předtím musíte hodně natrénovat. Jistě, že se vám pokus hned asi nezdaří. Možná některé z vás bude stát neustálé dokupování balónků o cosi korunek navíc. Tak vám možná přijde vhod přece jen malý trik – je dobré špejli maximálně vyhladit a ještě ji namočit do saponátu, nebo potřít mýdlem. V tom případě se vám dokonce možná podaří propíchnout balónek ne jednou, ale hned více špejlemi.

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. Ale hlavně se u pokusů dobře bavte.
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby - i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy!