Onehdy jsem dostal chuť na můj oblíbený krajíc chleba se sádlem posypaný nakrájenou cibulkou. No a začal jsem brečet. Tedy abych byl přesnější, začaly mi téct slzy. Že bych sám nad sebou začal plakat? Nejsem totiž žádný kuchtík. Jediné co zvládnu, je vyluxovat v noci ledničku. Tak kvůli tomu to určitě nebylo. Na vině byla cibule – její loupání a posléze krájení. To vás ale určitě nepřekvapí. Cibule nás prostě donutí brečet. Bylo by škoda tohoto známého jevu nevyužít a nenapsat pár řádků. Také proto, že jsem se v nedávno v rozhovoru dozvěděl: „já bych ráda některý z těch pokusů vyzkoušela, ale to víš – celý den v práci a víkend strávím úklidem a vařením“. Vařením? Tak pokud k němu potřebujete cibuli, nechte se strhnout objevným experimentováním.
Tak pojďme seriózně bádat. Jak tedy zní problém, který máme dnes vyřešit? Proč nás cibule nutí k pláči a jak tomu zabránit. Odpověď se budeme snažit samozřejmě najít prostřednictvím jednoduchých pokusů, které budou snad i zajímavé a možná také zábavné. Připravte si větší cibuli, ostrý nůž (zároveň také dospělého pomocníka a zároveň i tak trochu záchranáře s lékárničkou – to jen kdyby náhodou) a jeden pár očí.
Oloupejte cibuli a pak ji nadrobno nakrájejte. Cítíte také v očích dráždivý a pálivý pocit? Kde se vzal? Za všechno může síra. Sirných složek je plná cibule. Když začnete při krájení drtit cibulové buňky, tak se tyto velmi těkavé plynné složky uvolňují a velmi snadno a rychle dorazí k našim očím a nosu. V očích tyto sirné složky v kontaktu s vodou hydrolizují mimo jiné na kyselinu sírovou a sirovodík no a oko pak reaguje slzami ve snaze tyto látky v oku zředit a následně vyplavit. Cibulové výpary ale také dokážou nalézt nosní dírky a tam potrápit nervová zakončení, která mají přímý vliv na slzné kanálky. Přestože se nám tedy sirné výpary dvakrát nemusí líbit, právě ony způsobují to příjemné aroma, které známe , když při motání se v kuchyni dostaneme za úkol smažit cibulku.
Takže návod bychom měli – musíme zabránit, aby molekuly plynů, uvolňované cibulí, zasáhly naše oči nebo nos. Napadá vás něco? Co kdyby to výpary při cestě z cibule do oka neměly až takové snadné? Zavřít oči! To vám pak zaručeně do oka nevniknou žádné cibulové výpary. A hraničící s jistotou je také to, že zřejmě skončíte v nemocnici na chirurgii. Takže raději nezkoušet. Jak jinak znesnadnit nebo znemožnit výparům cestu do oka? Máte doma plavecké brýle? Tak si je honem nasaďte a pusťte se do krájení. Jen se ubezpečte, že při krájení cibule v těchto brýlích vás nepozorují sousedi z protějších oken. Budete vypadat přinejmenším divně. Já při krájení cibule mám mezi zuby vloženou zápalku, případně dvě zápalky v koutcích úst. Nezapalovat je! Věřím tomu, že většinu cibulových výparů vdechnu dřív, než se dostanou k nosu nebo očím. Kdo má rád sladké, může místo zápalky vyzkoušet dát si mezi zuby kostku cukru. Pak je ale třeba při krájení cibule počítat se zvýšenou spotřebou cukru. Trochu nebezpečná metoda, i když velmi romantická, je zapálit při krájení cibule svíčku. Svíčka způsobí zvýšení proudění vzduchu. To určitě znáte z fyziky. Teplý vzduch stoupá nahoru a na jeho místo přichází vzduch studený. Pokud tedy zapálenou svíčku postavíte za prkénko, na kterém cibuli krájíte, neměly by výpary z cibule stoupat nahoru k vašim očím, ale měly by být přitahovány za prkénko a teprve tam svíčkou odesílány ohřáté nahoru a do bezpečí. Další metodu, kterou nabízím k odzkoušení, je krájet cibuli pod igelitovou nebo jinou (samozřejmě průhlednou!) přikrývkou. Ale úplně zvláštní se mi zdál návrh při krájení cibule žvýkat kousek chleba. Nevím tedy, jak to pomůže po chemické stránce. Ale možná to někomu pomáhá psychicky. Soustředí se na žvýkání suchého chleba, přitom si říká „já trouba žvýkám suchý chleba“ a zapomene na pálení očí.
Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.
