Které brambůrky jsou nejslanější

Zapojte kamarády do skutečného investigativního pátrání. Následující pokus může být velmi napínavým vyšetřováním. Záleží jen na vás. Velmi zajímavé může být porovnání výsledků vlastního zkoumání slanosti bramborových lupínků se závěry, ke kterým dospěli ostatní členové vašeho týmu.  

Možná znáte někoho, kdo má vysoký krevní tlak. Obvykle ho mívají starší lidé.  Je možné, že ho má třeba dědeček nebo váš oblíbený učitel. Takovým nemocným může lékař předepsat dietu, při které bude doporučeno co nejméně solit. No jo, jak to ale udělat, když pan učitel miluje slané brambůrky? Jak zjistit, která značka bramborových lupínků je pro něj nejlepší? To je výzva, co říkáte? Dejte hlavy dohromady - o žádné metodě, která vás napadne, nemůžete říct dopředu, že je špatná nebo dobrá, pokud ji neprověříte. Popusťte uzdu fantazii a bádejte.

Vyberte si v obchodě tři různé druhy brambůrek (dohodněte se s kamarády a kupte stejný druh, abyste mohli porovnávat výsledky svého bádání). Asi nečekáte na mé popostrčení, protože se vám v hlavě rodí nápad za nápadem. Ale přece jen kdyby náhodou: můžete třeba použít mikroskop a spočítat zrníčka soli na jednom lupínku od každého druhu (bude místo mikroskopu stačit lupa?), můžete se podívat na obal a najít tam informaci o množství použité soli, proveďte chuťový test na určitém vzorku lidí. Nebo opravdu vědecký způsob – z lupínků pečlivě omyjte sůl vodou, tu pak přefiltrujte, odpařte a zvažte, kolik soli vám zůstalo.

Tak co, jakou metodu si vyberete? Mrknout na štítek sáčku je určitě rychlejší, než složitě a dlouho nastavovat mikroskop. Zábavná metoda je dávat ochutnávat lidem a koukat se, jak se tváří. Co myslíte – shodnou se lidé, jejichž chuť testujete, na tom, který druh lupínků je nejslanější? Vyberte si vzorek kamarádů a příbuzných (třeba 10 lidí), udělejte si tabulku a zaznamenávejte do ní, který druh váš kamarád nebo příbuzný označil za nejslanější, nejméně slaný, středně slaný. Shodnou se vaši testující na stejném druhu? A co členové vašeho pátracího týmu? Dojdou ke stejným závěrům?

Zmapujte si svoje chuťové pohárky      

Vnímání chuti je nejméně dokonalým lidským smyslem. Ze všech pěti smyslů (dokážete je vyjmenovat?)  nám chuť přináší nejméně informací o okolním světě. Výsadní roli má chuť při výběru jídel a nápojů, ale i v této roli chuti výrazně pomáhá čich.

Určitě si snadno vzpomenete na čtyři základní chuti – sladkou, kyselou, slanou a hořkou. Jejich vnímání je úkolem chuťových pohárků, rozmístěných na povrchu jazyka. Mnoho lidí se domnívá, že jazyk vnímá všechny chutě stejně, tzn. že třeba sladkou chuť ucítíte stejně na jakémkoliv místě jazyka.  Ale chyba lávky! Na každou chuť je nejcitlivější jiná část jazyka. Otestujte tedy svůj jazyk na jednotlivé chutě. Připravte si čtyři látky se čtyřmi základními chutěmi – cukr je sladký, sůl je slaná, žaludeční kapky jsou hořké (poproste maminku, ať vám asistuje), citronová šťáva je kyselá. Na vatový tamponek naberte jednotlivě vzorky každé z chutí a dotýkejte se jím různých bodů na povrchu jazyka. Před provedením testování si nakreslete „mapu“ jazyka a do ní zakreslujte, která část jazyka je nejcitlivější na kterou chuť. Je nějaká část povrchu jazyka, která vůbec nereaguje na žádnou chuť? 

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte! 

Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.

Jak oloupat syrové vejce

Cože? Oloupat syrové vejce? Znalce akčních filmů určitě okamžitě napadla odpověď. Mission: Impossible. Většina ostatních by celý problém shrnula se stolu se sdělením „zhola nemožné“. Ne však debrujáři a všichni podobného zaměření. Pokud máte rádi míchaná vejce, přemluvte slepičky a můžete zároveň spojit příjemné s užitečným a experimentovat s námi. Zábava vcelku veselá, jednoduchá a relativně rychlá. I když nepočítejte s tím, že si dnes vzpomenete na míchaná vejce a večer je budete mít k večeři zároveň s provedeným experimentem. Tohle přece jen pár hodin trvá.

Postavme se tedy problému se svlékáním vajíčka ze skořápky čelem. Já vím, máte asi hodně práce do školy. Školní rok končí a mnozí máte spoustu starostí, jak zahasit den ode dne žhavější potíže se známkami.  Tak zrovna vám bych připomenul známé úsloví že „kdo je připraven, není ohrožen“. Pak se vám nemůže změnit měsíc červen ve školní hasičské cvičení. A vy ostatní – hrdinové vědy – vzhůru za novými poznatky. Vždyť přece věda je zábava!

Takže co je dnes naším cílem? Oloupat syrové vejce. K pokusu je třeba jedno dítě, jedna maminka, víra v neskutečné možnosti vědy, ocet, syrové vejce a sklenice s víčkem (z důvodu bezpečnosti by asi byla lepší nerozbitná plastová).  Do sklenice nalijte ocet a opatrně do něj ponořte vajíčko – dejte pozor, abyste s ním neťukli a nepraskla jeho skořápka. Kolik je třeba toho octa? Právě tolik, aby bylo celé vajíčko ponořené. Uzavřete sklenici víčkem a postavte ji na místo, kde nikomu nebude překážet a odkud ji nebudete muset přemisťovat jinam. V následujících 24 - 48 hodinách vajíčko sledujte a kontrolujte.

Čeho si všimnete? Nejdříve trocha chemie. Skořápka vajíčka, to je vlastně uhličitan vápenatý. Ocet, který používáme v kuchyni, je slabá zředěná kyselina octová. Když se dostanou do přímého kontaktu skořápka vajíčka a ocet, chemicky spolu reagují – skořápka se zvolna rozpouští a začnou se tvořit bublinky oxidu uhličitého. Tyto bublinky budete moci zahlédnout ihned po ponoření vejce do octa – všimněte si, jak se jejich počet s přibývajícím časem zvětšuje. Po určité době (hodně závisí na tom, jak kvalitní a silná je skořápka vajíčka a také třeba na tom, zda máte starý nebo čerstvý ocet) se skořápka vajíčka zcela rozpustí. Povrch vajíčka otřete jemně papírovým kapesníkem nebo opláchněte pod tekoucí vodou.

Tak a máme hotovo. Skořápka je pryč, zatímco choulostivý obsah vajíčka – žloutek a bílek – drží pohromadě pružná blána. Jémináčku! Jak to? Jak už bylo napsáno výše, vysvětlení je jednoduché:      2 CH3 COOH + CaCO3 -> Ca (CH3 COO)2 + H2O + CO2. Takto napsané to vypadá o hodně působivěji, než prosté „vápenná skořápka se rozpustí v octu“. Že je to tak?

Fajn. Tak mám vajíčko bez skořápky. Měkkou, průsvitnou, houbovitou kouli. Co teď s ní. Zapomněl jsem, že nemám vajíčka moc v oblibě. Když tak na ten oválný tvar koukám, co takhle třeba nakreslit na něj obličej. Ale opatrně. Blána je skutečně velmi křehká a snadno se vám ji může podařit fixem nebo tím, čím na ni budete malovat, propíchnout. To je pak spoustu práce s uklízením navíc. Pokud se vám pokus podaří a povede se vám i nakreslit obličej, vyfoťte ho a pošlete na naši emailovou adresu. Možná že se pro vás najde i nějaký malý dárek.

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte! 

Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.

Prší prší jen se leje … v kuchyni

Před nějakou dobou jsme si na tomto místě vysvětlovali, jak vyrobit v kuchyni mráz – možná se vám tehdy povedlo nechat k sobě přimrznout za běžné pokojové teploty dvě skleničky a „pamětníci“ si možná vzpomenou, jak je snadné bez mrazničky i v létě během pěti minut vyrobit zmrzlinu. Dnes se pokusíme „vyrobit“ v kuchyni déšť. A když říkám déšť tak nemyslím nehodu v kuchyni u sousedů nad vámi a kapky prosakující přes strop. Ten déšť opravdu vyrobíme my sami. Kdy chceme a kde chceme. Prostě takové nějaké naše malé „poručíme větru dešti“. Bez mumlání zaříkávadel, bez šamanských kouzel, bez dešťových obřadních tanců. Možná se mnoha z vás teď ulevilo – určitě aspoň těm, co jsou tak dobří tanečníci, jako já. To bychom na déšť čekali asi marně…

Možná by nebylo od věci na úvod ztratit pár slov o koloběhu vody v přírodě, o nepřetržitém pohybu vody na naší planetě. Stále stejné vody, která ve skutečnosti nikam nemizí a nová nikde nevzniká. Množství vody na naší Zemi je totiž konečné. Používáme stejnou vodu, myjeme se stejnou vodou a pijeme stejnou vodu jako třeba dinosauři před mnoha a mnoha lety. Vypadá to neuvěřitelně, viďte. Ale žádná nová voda se skutečně nevytváří, jen je neustále recyklována přírodními ději a zákony. Voda se na Zemi vyskytuje v různých skupenstvích – pevném, kapalném a plynném – a stále přechází z jednoho na druhé. Nemizí, neztrácí se, nepřibývá, jen se stále přeměňuje. Voda, kterou pijete z kohoutku může být úplně ta stejná voda, kterou pila třeba vaše prapraprababička  v roce 1890. Hustý? Jen trošičku. Voda z vašeho kohoutku teče nádherně čistá. Je to velmi drahocenná látka, bez které bychom nepřežili, proto je nutné udržovat řeky, jezera a ostatní zdroje vody co nejvíce čisté. Třeba ta stejný voda, kterou teď pijete v čaji, mohla být před dvěma týdny mrakem na obloze. Voda je vskutku úžasná látka.

Dost povídání, byť možná bylo pro někoho poučné. Vás možná spíš zajímá, jak to bude s tím deštěm. Jednoduchým způsobem vytvoříme v kuchyni kapku vody stejným způsobem, jak se vytváří v mracích při bouřce, samozřejmě, že v menších rozměrech. Budete potřebovat varnou konvici, lžičku nebo zrcátko a mrazničku nebo ledničku. A také hodného dospělého po ruce – budeme totiž pracovat s horkou párou a opaření párou je velmi nepříjemné, bolavé a špatně se hojící zranění. Dejte lžíci na třicet až šedesát minut do mrazničky. Do konvice dejte vodu a přiveďte ji do varu. Z konvice uvidíte stoupat páru – do cesty páře vložte podchlazenou lžíci. Co se stane?

Když se voda v konvici vaří, její molekuly díky tepelné energii nedokážou držet pospolu, oddělují se od sebe a vystupují z hladiny ve formě páry.  Když pára unikne z konvice ven, narazí na naši past v podobě podchlazené lžičky. Molekuly páry se na ní prudce ochladí a zkondenzují (zkapalní) na kapky. Tyto kapky pak ze lžičky odpadají a vytváří tam miniaturní déšť. Déšť v kuchyni. A stejným způsobem vznikají všechny deště na naší planetě. No stejným, hodně podobným – určitě ne pomocí varné konvice, vařící vody a lžičky z mrazáku. Místo konvice příroda používá k ohřátí vody sluneční paprsky. Molekuly vody se odpařují a stoupají do atmosféry. Teplota v atmosféře s rostoucí výškou klesá – vodní kapičky se nejdříve zformují do mraků a při dalším ochlazování vytváří větší kapičky, které jsou tak těžké, že se ve vzduchu už neudrží a spadnou na zem jako vodní kapky. Nebo při ještě větším ochlazení jako sněhové vločky. To už bohužel v kuchyni nedokážeme. Podívejte se z okna. Prší? Pokud ano, už víte proč.

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte! 

Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.

Proč nás cibule nutí brečet?

Onehdy jsem dostal chuť na můj oblíbený krajíc chleba se sádlem posypaný nakrájenou cibulkou. No a  začal jsem brečet. Tedy abych byl přesnější, začaly mi téct slzy. Že bych sám nad sebou začal plakat? Nejsem totiž žádný kuchtík. Jediné co zvládnu, je vyluxovat v noci ledničku. Tak kvůli tomu to určitě nebylo. Na vině byla cibule – její loupání a posléze krájení. To vás ale určitě nepřekvapí. Cibule nás prostě donutí brečet. Bylo by škoda tohoto známého jevu nevyužít a nenapsat pár řádků. Také proto, že jsem se v nedávno v rozhovoru dozvěděl: „já bych ráda některý z těch pokusů vyzkoušela, ale to víš – celý den v práci a víkend strávím úklidem a vařením“. Vařením? Tak pokud k němu potřebujete cibuli, nechte se strhnout objevným experimentováním.

Tak pojďme seriózně bádat. Jak tedy zní problém, který máme dnes vyřešit? Proč nás cibule nutí k pláči a jak tomu zabránit. Odpověď se budeme snažit samozřejmě najít prostřednictvím jednoduchých pokusů, které budou snad i zajímavé a možná také zábavné. Připravte si větší cibuli, ostrý nůž (zároveň také dospělého pomocníka a zároveň i tak trochu záchranáře s lékárničkou – to jen kdyby náhodou) a jeden pár očí. 

Oloupejte cibuli a pak ji nadrobno nakrájejte. Cítíte také v očích dráždivý a pálivý pocit? Kde se vzal? Za všechno může síra. Sirných složek je plná cibule. Když začnete při krájení drtit cibulové buňky, tak se tyto velmi těkavé plynné složky uvolňují a velmi snadno a rychle dorazí k našim očím a nosu. V očích tyto sirné složky v kontaktu s vodou hydrolizují mimo jiné na kyselinu sírovou a  sirovodík no a oko pak reaguje slzami ve snaze tyto látky v oku zředit a následně vyplavit. Cibulové výpary  ale také dokážou nalézt nosní dírky a  tam potrápit nervová zakončení, která mají přímý vliv na slzné kanálky. Přestože se nám tedy sirné výpary dvakrát nemusí líbit, právě ony způsobují to příjemné aroma, které známe , když při motání se v kuchyni dostaneme za úkol smažit cibulku.

Takže návod bychom měli – musíme zabránit, aby molekuly plynů, uvolňované cibulí, zasáhly naše oči nebo nos. Napadá vás něco? Co kdyby to výpary při cestě z cibule do oka neměly až takové snadné? Zavřít oči! To vám pak zaručeně do oka nevniknou žádné cibulové výpary. A hraničící s jistotou je také to, že zřejmě skončíte v nemocnici na chirurgii. Takže raději nezkoušet. Jak jinak znesnadnit nebo znemožnit výparům cestu do oka? Máte doma plavecké brýle? Tak si je honem nasaďte a pusťte se do krájení. Jen se ubezpečte, že při krájení cibule v těchto brýlích vás nepozorují sousedi z protějších oken.   Budete vypadat přinejmenším divně. Já při krájení cibule mám mezi zuby vloženou zápalku, případně dvě zápalky v koutcích úst. Nezapalovat je! Věřím tomu, že většinu cibulových výparů vdechnu dřív, než se dostanou k nosu nebo očím. Kdo má rád sladké, může místo zápalky vyzkoušet dát si mezi zuby kostku cukru. Pak je ale třeba při krájení cibule počítat se zvýšenou spotřebou cukru. Trochu nebezpečná metoda, i když velmi romantická, je zapálit při krájení cibule svíčku. Svíčka způsobí zvýšení proudění vzduchu. To určitě znáte z fyziky. Teplý vzduch stoupá nahoru a na jeho místo přichází vzduch studený. Pokud tedy zapálenou svíčku postavíte za prkénko, na kterém cibuli krájíte, neměly by výpary z cibule stoupat nahoru k vašim očím, ale měly by být přitahovány za prkénko a teprve tam svíčkou odesílány ohřáté nahoru a do bezpečí. Další metodu, kterou nabízím k odzkoušení, je krájet cibuli pod igelitovou nebo jinou (samozřejmě průhlednou!) přikrývkou. Ale úplně zvláštní se mi zdál návrh při krájení cibule žvýkat kousek chleba. Nevím tedy, jak to pomůže po chemické stránce. Ale možná to někomu pomáhá psychicky. Soustředí se na žvýkání suchého chleba, přitom si říká „já trouba žvýkám suchý chleba“ a zapomene na pálení očí.

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte! 

Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.

Pokus bez výbuchu a balónek-fakír

Doufám, že jste aspoň někteří z vás nezůstali jen u čtení, ale jste obětovali část svého volného času minulému experimentu. Možná jste také o tom, jak vše bude probíhat, přemýšleli před provedením pokusu (vytvářeli jste hypotézu) a své závěry jste si potvrdili. Nebo možná také nepotvrdili. Obojí je správně. Podstatné totiž je přinutit mozek myslet. Někdy chybný závěr, špatný výsledek, nesprávná domněnka jsou cennější než ty správné, protože nám ukazují, kudy cesta nevede. Právě chybné kroky bývají tou nejveselejší částí vědeckého vyšetřování.  Zejména pokud se jedná o chybné kroky někoho druhého. Ty si zejména pamatujeme hodně dlouho. Jak se říká: chemie je to, co zapáchá, biologie je to, co se hýbe a fyzika to, co se nedaří. A proto, ještě jedna dobrá rada: pokud se vám nějaký pokus před kamarády podaří, už ho neopakujte! Podruhé se nemusí podařit.

Kouzelníci si velmi často půjčují od vědců dovednosti, které pak nazývají triky. Jako třeba ten, který si budete moci po dnešku vyzkoušet. Trik, kterému říkáme balónek-fakír. Vezměte nafukovací balónek, nafoukněte ho a potom ho klidně propíchněte z jedné strany na druhou tenkou jehlicí nebo špičatou špejlí. K velkému překvapení přihlížejících balónek nejenže nepraskne, ale navíc po vytažení jehlice z balónku vzduch neunikne! No a potom stejnou jehlicí ho prudkým píchnutím prasknete.  Nic si nevymýšlím, vskutku to tak funguje. A rozum je v koncích…

Určitě byste chtěli takový trik umět. Tak šup šup do obchodu koupit balónek. No  a když už jste v papírnictví, podívejte se v regálech také po špejlích. Pro naši potřebu jsou nejlepší takové, co si je kupují řezníci – hladké a špičaté z obou stran. Jestli má být pokus úspěšný, nemůžete špejli či jehlici zapíchnout do libovolného místa balónků. Špejle musí do balónku vniknout jedním z jeho vrcholů. Tento trik totiž využívá dvě fyzikální vlastnosti – pružnost gumy a tlak uvnitř tělesa s podlouhlým tvarem. Povrch balónku je totiž v oblasti vrcholů (to je tam, kde ho nafukujete a na opačném konci balónku) méně napnutý. Tedy ne každého balónku, týká se to jen balónků podlouhlých, to znamená těch, které jsou delší než širší. Tlak vzduchu u takovýchto balónků je v okolí vrcholů menší, než na jeho stranách. Na nafouknutém balónku je to i dobře vidět. Jeho barvy jsou po bocích jasnější (je tu více roztažený).  A jak se na úspěšném provedení „kouzla“ projevuje pružnost gumy? Když pomalu propichujeme blánu balónku, tato se ihned uzavře kolem špejle a vzduch nemá čas ani prostor unikat ven. A vlastně nemá ani sílu, aby se kolem špejle protlačil, protože jak už bylo napsáno výše, tlak vzduchu v balónku je v místech propichu menší.

Pokud budete propichovat balónek na bocích, určitě praskne. A vy, co jste článek dočetli až do tohoto místa, dokážete jistě zdůvodnit proč. Blána na boku balónku je ztenčená a napínaná tlakem vzduchu. Tento tlak nedovolí, aby se blána uzavřela těsně kolem špejle a důsledkem propíchnutí je tedy prasknutí balónku. Až někdy příště uvidíte kouzelníka propichovat balónek, klidně se přihlaste a oznamte mu, že to dokáže každý a hned mu to také předveďte. Samozřejmě, že předtím musíte hodně natrénovat. Jistě, že se vám pokus hned asi nezdaří. Možná některé z vás bude stát neustálé dokupování balónků o cosi korunek navíc. Tak vám možná přijde vhod přece jen malý trik – je dobré špejli maximálně vyhladit a ještě ji namočit do saponátu, nebo potřít mýdlem. V tom případě se vám dokonce možná podaří propíchnout balónek ne jednou, ale hned více špejlemi.

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. Ale hlavně se u pokusů dobře bavte.
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby - i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy!