Zimní čas to je ideální doba na pozorování noční oblohy. Velmi brzy se stmívá, a pokud je jasno (ach jo, ty naše inverze a průmyslové zaneřádění atmosféry), tak již v rozumnou večerní dobu se nad našimi hlavami rozehrává překrásné hvězdné představení. A k prvním krokům po hvězdné obloze určitě žádné drahé a speciální vybavení potřebovat nebudete. Stačí jen červená baterka, pozorovací deník, měkká tužka, guma, hodinky a pozorovací mapka hvězdné oblohy.
Proč nevidíme potmě
Jistě jste si všimli, že pokud vyjdete večer před dům, tak vidíte hodně špatně. Je nutné několik až desítek sekund počkat, než se vaše oči adaptují na šero. Za tuto krátkou dobu se vaše zornice rozšíří a tím umožní, aby do vašeho oka vnikalo více světla. Pak teprve můžete bezpečně pokračovat v chůzi. Lidské oko totiž vidí pouze ty předměty, které odrážejí dostatečné množství světla. Pokud je tma, dopadá na předměty velmi málo světla (pokud vůbec nějaké) a tak tyto předměty nemají ani co odrážet. V další zhruba půlhodině stoupá citlivost buněk na vnitřní straně lidského oka a ty právě umožňují noční vidění. Takže vesmírné objekty uvidíme nejlépe až po půlhodinovém přizpůsobování se na tmu. Samozřejmě, že stejný proces probíhá i naopak – pokud se dostanete do silného osvětlení, musíte se zase adaptovat na světlo. Proces přizpůsobování se očí světlu ale probíhá velmi rychle, stačí jen těch několik sekund. Jenže pak zase musíte čekat půlhodiny, než jsou vaše oči dostatečně citlivé na tmu. Proto se při nočním pozorování vyhýbejte jakémukoliv ostrému světlu. Dokonce i světlu běžné baterky. Pokud si potřebujete přece jen posvítit pak jedině červeným tlumeným světlem. Na to jsou totiž naše oči nejméně citlivé a vy nemusíte čekat, než si opět zvyknete na tmu. Dokážete si sami vyrobit vhodné přenosné neoslňující červené světlo?
Co vaše panenky?
Samozřejmě, že myslím úplně jiné panenky, než ty holčičí. Všimněte si, jak se mění velikost vašich zorniček (těm se právě říká také panenky) vašeho oka v závislosti na velikosti osvětlení. Zorničky fungují podobně jako clona u fotoaparátu. Při silném osvětlení je clona více uzavřená, kdežto při slabém osvětlení se musí pořádně otevřít. Nejlépe půjde sledovat rozšíření zorniček asi v koupelně. Postavte se potmě před zrcadlo a pak zapněte světlo (podaří-li se vám přesvědčit někoho z vašich blízkých, budete se moci soustředit jen na sledování změn v chování zorniček). Na krátký okamžik zahlédnete, jak se zorničky rychle zúžily. Pozorování je náročné, protože zpočátku je obtížné při rozsvícení vůbec zorničky na hlavě vyhledat… Použijte tlumené červené osvětlení (pokud se vám ho tedy podařilo vyrobit) a zkuste pravítkem velikost našich zorniček v zrcadle změřit. Co myslíte – mají všichni kolem vás ve tmě stejně velké zorničky?
Rozeznáte barvy?
To je ale otázka, co? To umí už děti ještě před mateřskou školou. Tak schválně. Připravte si sadu pastelek. V tmavé místnosti (když už jsme v té koupelně – to není špatná místnost na pokusy, při kterých je nutná tma a není třeba příliš prostoru kolem sebe) vyberte jednu z pastelek tak, abyste nevěděli, jakou má barvu. Dejte si ji za ucho a pomaličku ji posouvejte směrem dopředu, dokud koutkem oka neuvidíte její konec. Dokážete určit, jakou má barvu? Pokud s někým spolupracujete, nahlaste mu barvu, jakou jste viděli a předejte mu pastelku. Poté totéž vyzkoušejte s dalšími pastelkami. Opět můžete vyzkoušet barevné vidění potmě s celou rodinou. Možná vás překvapí, jak často se v určování barvy mýlíte. Barevné vidění lidského oka umožňují buňky, které se jmenují čípky. Čípky nejsou na vnitřní straně oka rozmístěny rovnoměrně, nejméně je jich na okrajích oka.
Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. Ale hlavně se u pokusů dobře bavte.
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby - i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy!
Žádné komentáře:
Okomentovat