pondělí 16. května 2016

Jak vyčistit vodu (něco málo o filtrech)

Přemýšleli jste někdy nad tím, co se děje s odpadní vodou, která odtéká z vašeho kuchyňského dřezu, umyvadla nebo pračky? Aby se mohla tato voda vrátit zpět do přírody, je nutné ji pročistit. Rychle a intenzivně čištění vody probíhá v čistírnách odpadních vod, kde se používají různé chemické, fyzikální nebo biologické metody. Voda je schopna se očistit také přírodními procesy v rámci tzv. samočištění. Tento proces trvá ale velmi dlouho. Přírodní čištění probíhá za pomoci vzdušného kyslíku a mikroorganismů, filtrací přes vhodné geologické vrstvy a odpařováním a následným zkapalňováním vody.

V dnešním pokusu prozkoumáme a porovnáme různé druhy filtrace a filtrů. Filtry pro čištění vody mohou mít různé vlastnosti, ale dvě z nich jsou pro výběr filtru rozhodující: jak velké složky umí filtr odstranit a jak rychle dokáže vodu vyčistit. Budete potřebovat zavařovací sklenici nebo podobnou průhlednou nádobu, ponožku, různé druhy papírových utěrek nebo toaletních papírů, písek, nálevku neboli trychtýř, hlínu a vodu.

Nejdříve je nutné připravit vhodnou testovací špínu – třeba rozmíchat hlínu ve vodě a vytvořit velmi řídké bláto. Jaký filtr by bylo možné a vhodné použít? Co třeba vyzkoušet ponožku? Natáhněte ji přes hrdlo zavařovací sklenice a testovací směs nalijte přes ponožku do sklenice. Jako druhý filtr vyzkoušejte papírový ručník. V případě potřeby je možné ručník několikrát přeložit a až pak vložit do nálevky. Pokuste se tímto filtrem přefiltrovat své bláto. Poslední můj návrh je obyčejný písek. Silná vrstva suchého písku, přes kterou nalijete testovací bláto. Do nálevky vložte vrstvu papírového ručníku, na něj nasypejte písek (jinak písek propadne nálevkou) a zvolna filtrujte. Popsané filtry jsou mechanické filtry. Znečištěná voda ale také obsahuje velmi mnoho bakterií, choroboplodné zárodky a jiné nebezpečné tvory, proto v žádném případě přefiltrovanou vodu neochutnávejte!

Jak dopadla voda v našich debrujárských filtrech? Ponožka zachytila velké množství nečistot, voda po protečení tímto filtrem byla zřetelně čistější, než na začátku, ale rozhodně ne čistá. Papírový ručníkový filtr vykazoval o něco lepší čistící schopnost. Po nalití zabahněné vody nepracoval nijak výjimečně, ale po chvíli se zdálo, že z něj teče voda mnohem čistší, než v případě filtru z ponožky. Nicméně voda tekla velmi pomalu a filtr se velmi brzy zanášel nečistotou. Písek v kombinaci s papírovým ručníkem pracoval stejně dobře a stále – a nezanášel se.

Jak by šlo čištění ještě vylepšit? Několik nápadů pro vás mám. Tak třeba co místo nálevky použijte kuchyňské sítko (ta se prodávají s různou velikostí otvorů, drátěná či z umělé hmoty, určitě by šly dobře kombinovat)? Nebo různé druhy papíru naklást přes sebe? Každopádně byste stejně jako my při svých pokusech došli k závěru, že více sítek a filtrů za sebou vyčistí vodu mnohem více – prvně musí testovací vzorek kapaliny protékat přes hrubá oka.

Jak vlastně pracuje filtr a co to je? Filtr je v zásadě jakési síto. Kapalina prochází přes něco s dírami. Čím jsou tyto otvory menší, tím menší částice zůstanou na filtru zachyceny. Takové síto zachytí více nečistot, ale také přes něj poteče znečištěná kapalina pomaleji – otvory jsou postupně zalepovány nečistotami. Proto náš papírový ručník (vyzkoušejte různé druhy papírových ručníků, utěrek, toaletních papírů a potvrďte náš „objev“) čistil vodu relativně velmi dobře, ale voda protékala velmi pomalu, až přestala téct úplně – v tom okamžiku došlo k zalepení většiny nepostřehnutelných miniaturních otvorů v papíru kousky rozpuštěného bláta. Písek má výhodu ve své trojrozměrnosti. Je tedy mnohem více možností a cestiček, jak znečištěná kapalina může obtékat každé zrnko písku, a proto je mnohem složitější tyto cestičky zablokovat.

Samozřejmě, že filtry, které se prodávají k domácímu i průmyslovému čištění vody, jsou mnohem propracovanější a dokonalejší. Pracují mnohem dokonaleji a určitě neobsahují žádná kuchyňská ani jiná síta. Hlavní částí většiny filtrů je tzv. aktivní uhlí, černé částečky, které mají neuvěřitelně velký povrch – jedna kávová lžička aktivního uhlí představuje povrch o velikosti fotbalového hřiště. To se to potom čistí!

Pozorujte, kreslete a zapisujte si poznámky do svého Badatelského deníku. Ale hlavně se u pokusů dobře bavte!

Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.


pondělí 2. května 2016

S vajíčky nezvykle, ale zajímavě

Máte rádi vajíčka? Takže co takhle pár pokusů s vajíčky k pobavení společnosti. Nápad na téma dnešního článku z mé hlavy nepochází a tak děkuji za zajímavou emailovou inspiraci.

Křehké, ale nerozbitné
Vajíčka všichni považujeme za velmi křehká tělesa. A také křehká jsou – stačí jen lehce a neopatrně ťuknout. Ale dnešní první pokus vám dokáže, že vajíčka jsou velmi pevná a vydrží velký tlak. K pokusu budete potřebovat syrové vajíčko a igelitový sáček nebo nějakou nepropustnou fólii. Vajíčko obalte igelitem a sevřete v dlani tak, aby vaše prsty vajíčko dokola „omotaly“. Stiskněte vajíčko tak silně (ale rovnoměrně),  jak jen dokážete. Vajíčko by mělo zůstat vcelku. Pokud máte dostatek odvahy (a tolerantní rodiče), pokuste se provést pokus bez igelitu – je to větší zábava. Tvar vajíčka je právě tím, co mu umožňuje vydržet velké tlaky. Tlaková síla, vyvolaná stlačenými prsty, působí rovnoměrně po celém povrchu vajíčka. Tlaková síla se rozkládá. Pokud vajíčko rozbíjíte, tak touto silou působíte na velmi malou plochu.

Vajíčko bez skořápky
Čas od času se stane, že slepička snese vajíčko bez skořápky. Pokud jste takové někdy viděli, víte, že je jako z gumy a stejně se tak i chová – poskakuje jako míček. No a pokud jste ještě nikdy vajíčko bez skořápky neviděli, tak si ho sami vyrobte! Pokus je jednoduchý a velmi efektní a určitě se vám podaří. Potřebujete syrové vajíčko, sklenici a ocet. Do sklenice vložte čerstvé vajíčko a zalijte ho octem. Vajíčko nechejte ve sklenici asi 4 dny. Čas od času ho pozorujte. Čeho si nejde nevšimnout? Na skořápce vajíčka se sbírají malinké bublinky, které nás informují, že probíhají chemické reakce, jejichž důsledkem bude námi očekávané gumové vajíčko. Po této době dojde k rozpuštění skořápky a v poloprůhledné bláně uvidíte plavat žloutek v bílku. Skořápka je vytvořena z uhličitanu vápenatého, který se rozpustí chemickou reakcí s kyselinou octovou.  Blána, ve které je uzavřen bílek se žloutkem, nepropustí ocet dovnitř vajíčka, a proto ho můžete klidně použít k přípravě vaječiny. Po určité době se ale vajíčko začne zvětšovat – neklamný důkaz toho, že přes blánu se dovnitř kapalina dostává. 

Scvrkávající se vejce
Pokus by vám mohl vysvětlit, co to je osmóza. Osmóza je jev, při kterém kapalina proudí z míst o nižší hustotě přes polopropustnou membránu do místa o vyšší hustotě. Osmóza trvá do doby, dokud obě hustoty nejsou stejné. K experimentu budete potřebovat dvě vajíčka, vodu, dvě sklenice, ocet, cukr a špendlík. Z obou vajíček musíme nejdříve odstranit skořápku – můžeme třeba výše popsaným pokusem pomocí octu. Po asi 24 hodinách vajíčka dobře opláchněte a odstraňte zbytky skořápky. Rozpusťte dostatečné množství cukru ve vodě (možná by stejně dobře fungoval i sirup). Jedno vajíčko ponořte do sklenice s vodou, druhé do sklenice s rozpuštěným cukrem. První, čeho si určitě všimnete, je rozdílné chování obou vajíček. To ve vodě zřejmě kleslo ke dnu, zatímco v cukerném roztoku vajíčko plave. Ale to pro vás nebude jistě žádné překvapení, to dokáží vysvětlit už někteří šesťáci. Cukerný roztok má totiž větší hustotu než vajíčko. Nechejte vajíčka v obou sklenicích opět jeden den. Všimnete si, že v cukerném roztoku bude vajíčko mnohem menší, než ve vodě. Opatrně propíchněte vajíčko, které bylo ve vodě. Pozor, bude nacucané vodou a v něm velký tlak – po propíchnutí z něj voda doslova vystřelí ven. Co se asi stane, když scvrklé vajíčko přendáme do sklenice s vodou?

Pozorujte, kreslete a zapisujte si poznámky do svého Badatelského deníku. Ale hlavně se u pokusů dobře bavte!

Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.


pondělí 18. dubna 2016

Zvukem zmatený mozek

Rozřežte hadici na dvě stejně dlouhé části. Dostačující délka každé z nich je asi 50 cm.  Do každé z hadic zasuňte trubici nálevky. Nálevky k hadicím připevněte třeba přilepením izolepou. Slepte k sobě hadice tak, aby trychtýře nálevek směřovaly opačným směrem (podle nákresu). Poproste kamaráda, aby dal volné konce hadic do uší – každý z nich do jednoho ucha. Tomuto odvážlivci ještě předtím zavažte oči šátkem. Ujistěte ho, že se mu nic nestane a že na něj nechystáte nějaké nemilé překvapení (to byste určitě svému kamarádovi neudělali…). No a pokud máte vše připraveno, můžete začít chodit kolem kamaráda a „vyrábět“ různé hluky a zvuky. Váš kamarád má jediný a velmi lehký úkol – při každém zvuku ukázat prstem, kde se právě nacházíte. Hm, jednoduchý úkol, vyzkoušejte a uvidíte…

Pokud máte po ruce stereosluchátka, pusťte si hudbu a chvíli se zaposlouchejte. Stereosluchátka vám nahradí hadice a nálevky. Zkuste si vybrat některý z nástrojů a snažte se zjistit, ze které strany zvuk tohoto nástroje přichází. Pak si zaměňte levé sluchátko za pravé a vyzkoušejte to samé. Ideální hudbou k takovému zvukovému pokusničení je jazz – kapela o několika výrazných nástrojích (klavír, trubka, klarinet, bicí,…). Zaposlouchejte se do jazzu a objevíte nový svět hudby. Zkuste poslouchat hudbu z reproduktorů pomocí nálevek a hadic – všimněte si, jak nálevky umí velmi dobře „sbírat“ zvuk kolem sebe.

Ale zpět k našemu pokusu – odhadnete, jak bude probíhat? Kamarád bude vždy ukazovat někam jinam, než kde se právě nacházíte. Pokud ukáže doleva, budete vpravo. To se dá pochopit. Ale co když budete stát za ním, kam ukáže v tomto případě? Máte nějaké vysvětlení? Mozek odhaluje směr, ze kterého přichází zvuk, různými způsoby. Ale tím hlavním a určujícím je pro něj skutečnost, že máme dvě uši. Způsobu, kterým zachycujeme zvuky, se říká binaurální slyšení. Je-li zdroj zvuku přesně před posluchačem, dráha, kterou od zdroje urazí zvuk ke každému z uší, je stejná. Je-li zdroj zvuku posunutý vlevo či vpravo, mozek velmi citlivě reaguje a ze vzájemného rozdílu hlasitosti, barvy a doby, za kterou zvuk dorazí do každého z uší, přesně vyhodnotí směr, z něhož zvuk vychází. Zvuk se šíří vzduchem rychlostí přibližně 300 m/s, a pokud je jeho zdroj např. vlevo od vás, levé ucho jej zachytí o nějakou tisícinu sekundy dříve než pravé ucho. Mozek na základě rozdílu těchto dob určí, kde se zdroj zvuku nachází. Tak, a teď by vám mohlo být jasné, proč váš kamarád mává zoufale rukama v úplně nesmyslných směrech. Hadice s nálevkami změní dráhu zvuku, a tak je mozek trochu popletený. Vlastně on popletený není, popletený je ten, co mává rukama.

Před vynálezem radaru byla za války tato schopnost určit směr jedinou možností varování před nálety letadel. Příslušní operátoři používali něco, co vypadalo jako parohy s nálevkami na konci. Ty byly připojené speciálními troubami k uším. Operátor otáčel hlavou, dokud nezachytil hluk motorů letadel. Další vývoj letadel výrazně zvětšil jejich letovou rychlost, a tak směr, který operátoři označovali, byl asi stejně tak přesný, jako směr, který ukazoval váš kamarád s hadičkami v uších – letadlo prostě dokázalo uletět svému vlastnímu zvuku.

Pozorujte, kreslete a zapisujte si poznámky do svého Badatelského deníku. Ale hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.

pondělí 4. dubna 2016

Neočekávaná změna barvy

Někdy je těžké rozlišit vědecké pokusy od triků a kouzel. Dnešní pokus bude patřit do této kategorie experimentů. V mžiku oka se vám podaří jasnou a čirou kapalinu i bez mávnutí kouzelným proutkem změnit v tmavě modrou. Pokus není úplně jednoduchý, zřejmě doma nenajdete všechny pomůcky (zejména chemikálie) a budete se muset vydat do lékárny nebo drogerie, ale výsledek pokusu bude stát za to.

Ze všeho nejdřív vám budu muset nechat přečíst pár vět o bezpečném provádění dnešního pokusu. Pokus rozhodně provádějte s pomocí dospělého člověka. Jódem dokážete ušpinit vše kolem vás a jeho odstraňování je celkem složité. Peroxid vodíku je velkým nebezpečím pro zrak (je nutné chránit si oči brýlemi) a může také podráždit kůži. Velmi pečlivě čtěte příbalové letáky u používaných chemikálií – nejen vy, ale i váš dospělý dozor.

Jaké pomůcky budete potřebovat? Tři stejné průhledné plastové kelímky (objem asi 100 ml), tabletky vitamínu C (zakoupíte v lékárně – my jsme používali tabletky 1000 mg), dvouprocentní jodová tinktura (také k dostání v lékárně), peroxid vodíku (tříprocentní koncentrace), kapalný škrob (používá se při škrobení prádla), ochranné brýle, kávová a polévková lžička pro měření objemu používaných látek. 

Nasaďte si ochranné brýle. Tabletku vitamínu C vložte do plastového sáčku a najemno ji rozdrťte válečkem na těsto. Jemně, jemně, co nejjemněji. Prášek nasypejte do prvního kelímku a zalijte asi 50 ml teplé vody. Promíchávejte po dobu aspoň 30 sekund. Voda se zřejmě trošičku zakalí. Kelímek označte nápisem „vzorek A“. Kávovou lžičku vzorku A dejte do druhého kelímku a přidejte 50 ml teplé vody a kávovou lžičku jodové tinktury. Co se to stalo??? Kelímek označte nápisem „vzorek B“. Vzorek A už nebudete potřebovat a můžete ho dát stranou. V posledním kelímku – vzorek C – namíchejte 50 ml teplé vody, polévkovou lžíci peroxidu vodíku a půl čajové lžičky tekutého škrobu.

Příprava je hotova. Teď by měla přijít ta zábavnější část. Shromážděte všechny příbuzné na magické představení. Nalijte vzorek B do vzorku C a pak přelijte zpět. Několikrát toto přelévání zopakujte. Kelímek postavte zpět a nechejte v klidu. Buďte trpěliví. Může to trvat pár sekund až několik minut. Kapalina zničehonic zmodrá! 

Dnešní chemický pokus je historicky významnou reakcí - nazývá se Harcourt-Essonova reakce a byla objevena v roce 1886. Její podstatou je smíchání dvou bezbarvých roztoků, a následně neočekávané zabarvení smíchaných kapalin po kratší či delší časové prodlevě. Reakci se někdy také říká jodidové hodiny a je možné ji uskutečnit v různých variantách s různými chemikáliemi. Doba trvání reakce se dá pozměnit změnami množství použitých látek a tak se vlastně dá efektně nasimulovat odměřování krátkých časových intervalů. Různá doba trvání reakce je vlastně chemickým soubojem mezi škrobem (ten usiluje o zmodrání vzorku) a kyselinou askorbovou (snaží se bránit vzorek před zmodráním). Kyselina askorbová (vitamín C) nakonec v tomto souboji podlehne – a v tom okamžiku dojde k náhlému zmodrání kapalného vzorku.

Pokud se vám zdá neekonomické kupovat tekutý škrob, když ho jinak nepotřebujete, použijte půl čajové lžičky kukuřičného nebo bramborového škrobu. Roztok bude vypadat více zachmuřeně a reakce bude probíhat o cosi pomaleji, ale o to více bude pokus působivý. 

Vyzkoušejte si, zda a jak rychlost zmodrávání kapaliny ovlivní různá teplota vody, jestli změní postup barvení vzorku různé množství vitamínu C nebo promíchávání kapaliny například brčkem.

Pozorujte, kreslete a zapisujte si poznámky do svého Badatelského deníku. Ale hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.

pondělí 28. března 2016

Benhamův disk

Slyšeli jste někdy o Benhamově disku? Čas od času se pár informací o něm a návod na pokus objeví v nějakém časopise, který popularizuje vědu a techniku. My se dnes připojíme. Budeme zkoumat, zda je ruka rychlejší než oko. Je na vás, zda se přikloníte k názoru, zda se jedná o trik, nedokonalost oka či podvod. Na co se můžete těšit? Když roztočíte Benhamův disk v různých směrech, různými rychlostmi, budou se jeho černobílé prstence měnit v barevné. Velmi překvapivé a pro ty, co nemají představu o vnímání barev, se jedná o pokus na hranici zázraku. Motivací pro vás může být skutečnost, že ačkoliv existují teorie proč a jak vše funguje, nikdo nepřišel s uspokojivým vysvětlením přijatelným pro všechny.  A to se prosím tato hračka  poprvé objevila už v roce 1894…

Vystřihněte z kancelářského papíru kruh o velikosti kompaktního disku – nejlépe cédéčko přímo obkreslete. Kruh přeložte přesně na polovinu, jednu půlku pečlivě vybarvěte černou barvou. Druhou půlku rozdělte na čtyři stejné části – nejdříve na dva čtvrtkruhy a pak každý z nich rozpůlíte, pomozte si třeba úhloměrem. Do každého čtvrtkruhu tužkou nakreslete tři soustředné oblouky – ve zvoleném krajním čtvrtkruhu budou oblouky blízko středu a každý další čtvrtkruh posuňte o kousek dál. Oblouky v sousedních čtvrtkruzích se nesmí dotýkat. Všech dvanáct čtvrtkruhů pak obtáhněte silnou čarou pastelkou nebo fixem. Z kartonu vystřihněte stejně velký kruh a váš připravený, vybarvený a vyobloukovaný na tento kartonový nalepte – samozřejmě, že vzorem nahoru. Přesně ve středu kruhu udělejte malý otvor. Do otvoru vtlačte silnější špendlík nebo párátko a kapkou lepidla přilepte ke kartonu. Diskem budeme otáčet, možná je dobré řešení špendlík (nebo párátko) vpíchnout do gumy na tužce. Tužku uchopte mezi dlaně a třením dlaní o sebe disk roztáčejte. Pokud máte takové rodiče, kteří se s vámi rádi pustí do experimentování, nabízím velmi dobré technické vylepšení: upravte disk tak, aby jej šlo upevnit do akumulátorové vrtačky.

Roztáčejte disk různými rychlostmi. Roztáčejte ho po směru hodinových ručiček i proti němu. Sledujte optické iluze, všímejte si, jak vás oči klamou. Ne, nedělají to schválně, jen prostě nestíhají a mozek vám neúmyslně předává jiné informace, protože oko není schopné přesně zachytit, co se děje. Všimli jste si, že v určitou chvíli se to jeví, jako by se vytvořilo šest oblouků? Co uvidíte, když budete diskem točit opačným směrem? Pokud vás překvapilo, že se objeví barvy, pak vás teď musí zaskočit, že v opačném směru jsou barvy jiné. Jsou uprostřed stejné barvy jako na okrajích? Bude rozdíl v pozorování otáčení disku na slunci a při světle žárovky nebo zářivky (zářivka vyrábí světlo jiným způsobem než Slunce nebo žárovka – její světlo pulzuje, ale tak rychle, že to nevnímáme)? Hm, a co kdybychom změnili barvu papíru, na který jsme vzor disku namalovali – místo bílého třeba žlutý?

Proveďte stejný pokus také na jiných lidech – kamarádech, spolužácích, rodičích. Vidí všichni stejné barvy? Každý z nich by mohl vidět odlišné barevné obrazce. Barevné vidění způsobují speciální buňky sítnice – tzv. čípky. Jeden druh je citlivý na červené světlo, druhý na zelené a třetí na modré světlo. Každý z těchto čípků má jinou prodlevu, jakousi čekací dobu, ve které zareaguje na barvu, a také různě dlouhou dobu trvání odezvy. Například čípky reagující na modrou barvu jsou nejpomalejší a udržují barevný vjem po nejdelší dobu. 

Pokud se díváte na stejné místo točícího se disku, sledujete rychle se střídající bílou a černou barvu. Když je vaše pozornost zaměřena na bílou barvu, reagují všechny tři druhy čípků. Ale bílou uvidíte bílou jen tehdy, reagují-li na ni všechny tři čípky stejně – stejně rychle, stejně dlouho. To je ale pouze při déletrvajících vjemech. V případě našeho rychle se točícího kotouče jsou některé čípky rychlejší než jiné, což vede k nerovnováze, a proto uvidíte barvy.

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.

pondělí 30. března 2015

Která karta padá rychleji?

Dnes se budeme zabývat padajícími tělesy. Taková tělesa se občas chovají zcela jinak, než bychom očekávali. Před nějakou dobou jsme na tomto místě zkoumali problém, který řešil experimentálně v 17. století Galileo Galilei – padají těžká a lehká tělesa stejně rychle? Podobný experiment s peříčkem a těžkým kladivem provedli také američtí kosmonauti z Apolla 15 na povrchu Měsíce. Video určitě dokážete najít na internetu.

Připravte si dvě hrací karty. Obě karty držte ve stejné výšce asi dva a půl metru nad podlahou a půl metru od sebe (jednu kartu držte ve vodorovné poloze, druhou svisle) a ve stejný okamžik je pusťte. Která z nich narazí na podlahu dříve? Při pokusu buďte opatrní – hrozí úraz při pádu ze židle nebo žebříku – podle toho, jakým způsobem řešíte dosah do požadované výšky.

Jak odhadujete, že pokus dopadne? Pravděpodobně se shodneme na tom, že svislá karta bude padat přímo nejkratší cestou dolů – svislá počáteční poloha způsobí „prořezávání vzduchu“ a tak tato karta v podstatě bez odporu pofrčí dolů. Pokud uvažujete takto, budete překvapeni. Vodorovná karta padá téměř svisle dolů, během pádu se bude pouze lehce pohupovat. Svislá karta začne chvíli po uvolnění rotovat kolem své vodorovné osy. V prvních pár desetinách sekundy ale vzduch klade její hraně velmi malý odpor (ten totiž mj. závisí na ploše, která se o vzduch „opírá“) a tak karta při svém pádu výrazně zrychlí ve srovnání s vodorovnou kartou. Následující otáčení karty dále snižuje odpor vzduchu (vzduch kolem ní profukuje), proto si tato karta nejen že udržuje určitý náskok, ale tento náskok před vodorovnou kartou ještě mírně navyšuje. Rotace svislé karty také způsobuje, že nepadá kolmo dolů, ale směr jejího pádu se odchyluje od svislého směru. Porovnejte směr rotace karty se směrem, kterým se odchyluje. Pokud máte možnost, natočte si pád karet na video a v počítači si jej zpomaleně prohlédněte. Objevíte souvislost zmíněného odchýlení směru pádu se smyslem rotace. Pád vodorovné karty významně zpomaluje odporová síla vzduchu, vztlak, kterého při létání a stoupání využívají zejména bezmotorová letadla nebo rogala.

Vodorovná karta se chová velmi stabilně. Můžete se o tom přesvědčit nejen na nahraném videu, ale i prostým pohledem. V okamžiku, kdy se tato karta začne naklánět na jednu stranu, ji vzduch podepře, a nepatrně převáží na druhou stranu. A tímto způsobem se ve vzduchu kolébá, než dopadne na zem. U karty, která je svislá, každá nepatrná odchylka od přísně svislého směru výrazně zvýší odporovou sílu, působící zespodu na tuto část karty. Karta se rychle otočí, a situace s působením odporové síly a dalším otáčením karty se opakuje. Zatímco vodorovnou kartu odporová síla vzduchu nadnáší, svislou kartu roztáčí.

Do našeho pokusu zapojme novou pomůcku. Jak dopadne soutěž v padání mezi kartou a kovovou mincí – třeba dvacetikorunou? Zase se nabízí jasná odpověď. Dvacetikoruna musí dopadnout dříve. Předpoklad o tom, jak pokus dopadne, můžeme posílit výrazně větší hmotností mince a její menší plochou, a tedy i menším odporem vzduchu. Je zcela jedno, jestli kartu vypustíte z vodorovné nebo svislé pozice. Znamená to tedy, že nelze podmínky pokusu nastavit tak, aby mince a karta spadla ve stejný okamžik? Minci položte kartu, kterou budete držet ve vodorovné poloze. V průběhu celého pádu bude mince „sedět“ na kartě. Pád karty se dokonce touto zátěží o něco zklidní a karta se nebude při pádu kolébat.

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.



pondělí 16. března 2015

Vytvořit mrak je tak snadné

V dnešním pokuse se zaměříme na mraky a mlhy. Víte, že mrak i mlhu si můžete snadno a poměrně bezpečně vyrobit i doma?

Mraky vznikají, když se vodní páry obsažené ve vzduchu ochladí. Teplý vlhký vzduch v atmosféře stoupá nahoru a se stoupající nadmořskou výškou se vzduch rozpíná a tak se snižuje jeho tlak. Právě  snížení tlaku vzduchu v atmosféře způsobí jeho ochlazování. Ochlazování je nakonec tak velké, že donutí vodní páry srazit se na drobné kapičky vody, které pak vytvoří mraky.

Sehnat pomůcky na tento pokus může být možná pro někoho obtížné, zeptejte se proto u kamarádů a spolužáků. Při vytváření mraků budete potřebovat čistou průhlednou litrovou PET láhev, hustilku na pumpování míče (s jehlou na konci hadičky) – ale možná vás napadne jiný způsob­ – zápalky, hodinky, korkovou zátku, izolepu, vodu a líh.

Korkovou zátku upravte tak, aby jehla hustilky prošla zátkou a na druhé straně vykukovala ze zátky ven. Asi bude zapotřebí také poopravit průměr zátky – zátka musí po nasazení na hrdlo PET láhve dobře těsnit. Pokud je zátka po nasazení do hrdla volnější, omotejte ji izolepou, pokud má větší průměr, musíte ji zbrousit. Po úpravě zátky protlačte zátkou jehlu hadičky. Do láhve nalijte teplou vodu, ale pouze tolik, aby pokryla její dno. Jak moc vody má být? No … přiměřeně, asi tak 1 – 2 cm. Do láhve teď potřebujete dostat trochu kouře. Zapalte zápalku, nechejte ji pár sekund rozhořet a pak ji uhaste. Kouřící zápalku vhoďte do láhve. Do hrdla vtlačte korkovou zátku a několikrát (asi tak dvacetkrát) zapumpujte pístem hustilky. V láhvi je teď více vzduchu, než tam bývá za normálních okolností – vznikl v ní přetlak. Pokud vše probíhá tak, jak má, pak při zvětšování tlaku v láhvi zmizí kouř. Nyní vytáhněte korek z láhve, a pokud se vám podařilo vše tak, jak mělo, pak se vám v lahvi vytvoří mrak.

Je mrak málo patrný? Zkuste vylepšení.  K jeho provedení nutně potřebujete mít po ruce dospělou osobou. Vylejte ze sklenice vodu a místo ní do ní nalijte trochu čistého lihu. Lahví zatřeste, líh přitom pokryje tenkou vrstvičkou stěny láhve. POZOR! Tentokrát ŽÁDNÉ ZÁPALKY! Líh je vysoce hořlavá kapalina! Hned po protřepání láhve nasaďte na hrdlo zátku a pumpičkou láhev natlakujte. Dvacetkrát zapumpovat by mohlo stačit. Po napumpování zátku z hrdla vytáhněte. Mrak! Povedl se?
Molekuly vody jsou všude kolem nás. To, že je nevidíme, neznamená, že neexistují – molekuly vodní páry jsou totiž tak malé, že je nemůžeme spatřit. Protože vzduch je plný různých mikroskopických nečistot, vodní molekuly se na částečkách nečistot zachytávají a shlukují.

A co se tedy děje uvnitř naší láhve? Pumpováním vzduchu do láhve stlačujeme molekuly uvnitř, nahustíme je k sobě na mnohem menší vzdálenost, než jakou mají obvykle. Při vytažení zátky z hrdla láhve se molekuly vzduchu prudce rozpínají. Jak jsem už zmínil dříve, důsledkem rychlého rozpínání vzduchu je jeho prudké ochlazení. A při ochlazení vzduchu se začnou vytvářet minikapky – molekuly vodní páry a vzduchu se lepí na drobné částečky prachu, jejichž přítomnost je pro vznik těchto minikapek velmi důležitá, a tak se vytvářejí shluky vodních par, které jsou zabarvené doběla. Úplně stejným způsobem se vytváří mraky na obloze.


Jiným zajímavým přírodním úkazem je mlha. A ani tu není obtížné vyrobit. Zavařovací sklenici se širokým hrdlem naplňte teplou vodou, po chvíli ji vylijte a nechte na dně jen asi 2 cm vody. Na hrdlo sklenice položte sítko, do něho vložte kostky ledu. Ledové kostky ochlazují vzduch ve své blízkosti. Studený vzduch má větší hustotou, proto klesá do sklenice. Ve sklenici způsobí ochlazování molekul vodních par, které se začnou spojovat dohromady a způsobí tak zneprůhlednění sklenice. Mlha je tady.

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.


pondělí 2. března 2015

Proč těžké předměty plavou na hladině?

Mnoho lidí si myslí, že ve vodě plavou lehké předměty a ty těžké se potopí.  Najít příklady, které této domněnce odporují je ale velmi jednoduché – těžká kláda v řece určitě bude plavat, zatímco zrnka zvířeného písku klesají ke dnu. Na čem tedy záleží, zda se těžké těleso ve vodě potopí nebo ne? Vyzkoušejte dnešní pokus a problém s plaváním či potápěním těles vám bude mnohem jasnější.

K uskutečnění pokusu budete potřebovat běžné předměty. Takové co asi máte po ruce, nebo je bez problému i s pár drobnými v peněžence koupíte v obchodě: tužka, izolepa, dlouhé pravítko, dvě čajové svíčky, plastelína, voda.

Tužku přilepte izolepou na obou koncích k desce pracovního stolu. Svíčky vyndejte z jejich hliníkových misek. Misky přilepte lepicí páskou na opačné konce pravítka. Pravítko položte přes tužku a pokuste se misky na jeho koncích vyvážit. Místo, kde je pravítko při vyvážení podepřené, si dobře zapamatujte – bude vaším tzv. rovnovážným bodem. Polohu rovnovážného bodu si vyznačte i na pravítku.  Jednu svíčku vraťte zpět do misky – dejte pozor, abyste neopatrností neposunuli polohu rovnovážného bodu. Do druhé misky pomaličku lijte vodu tak dlouho, dokud nebude plná. Co je těžší – vosk svíčky nebo voda? Myslíte si, že bude vosková svíčka plavat ve vodě nebo se potopí? Protože se pravítko převáží na stranu misky s vodou, znamená to, že více váží misky vody, než miska vosku. Z toho vyplývá, že vosk má menší hustotu než voda a proto se ve vodě nepotopí. Vyzkoušejte a uvidíte.

Uveďte pravítko i misky do původního stavu, tj. do stavu před zahájením experimentu - obě misky zcela prázdné. Tentokrát misku, ve které byl před chvílí vosk, zcela vyplňte plastelínou až po okraj. Pak pravítko opět podložte tužkou pod rovnovážným bodem a do druhé misky pomalu až po okraj dolévejte vodu. Co je těžší – kontejner s vodou nebo kontejner s plastelínou? Bude plastelína plavat ve vodě? Vyzkoušejte a uvidíte.

Jak vysvětlit průběh obou experimentů? Uvažujme spolu. Abychom zjistili, jestli se těleso potopí nebo nepotopí, musíme porovnat hmotnost obou pevných těles (vosk a plastelína) s hmotností vody ve druhém kontejneru. Pokud je hmotnost vosku (nebo plastelíny) v misce větší, než hmotnost vody ve druhé (ale stejné) misce, pak se vosk ve vodě potopí. Jestli jste zjistili opak, musí naopak plavat na hladině. Podobně je to i s dříve zmíněným zrnkem písku: maličké zrníčko písku se propadne vodní hladinou – je lehčí než stejné množství vody, nebo těžší? No a co ten obrovský kmen stromu? Jak je to s hmotností kmenu a stejného množství vody (vody o stejném objemu, jako má kmen stromu)?


Pokud chceme zjistit, jak se bude těleso chovat v libovolné kapalině, musíme zjistit jeho hustotu. Hustota je hmotnost dohodnutého objemu dané látky (nejčastěji metru nebo centimetru krychlového). Jestliže např. krychlový centimetr látky váží více než stejný objem vody, těleso se v kapalině potopí. 

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.


pondělí 16. února 2015

Vyzkoušejte: Sklenice se kutálí do kopce!

Viděl jsem najednou na jednom serveru video, na kterém bylo vidět, jak auto s vypnutým motorem jede do kopce. Naprosto nemožné, viďte? Po proměření všeho, co bylo k proměření, se nakonec zjistilo, že silnice je vlastně z kopce, ale okolní terén navozuje dojem, že je tomu právě naopak. Takže žádný zázrak, žádné porušení gravitace. Pan Newton může být v klidu, protože jeho zákony platí dál.

Debrujáři přesto mají ve své sbírce pokusy, při kterých tělesa opravdu šplhají či se kutálí do kopce. Jeden z nich si dnes můžete vyzkoušet. Poohlédněte se kolem sebe po nádobě tvaru válce – se širším hrdlem se bude lépe pracovat (zavařovací sklenice, seříznutá plechovka od nápoje – tady pozor na pořezání, v nouzi můžete použít třeba i roličku od toaletního papíru). Dále budete potřebovat několik gumiček, plastelínu (té bude třeba dost – pro zaručeně zdárný průběh možná i více, než váží vaše nádoba) a desku či prkénko nebo větší knihu (já jsem použil školní atlas) pro vytvoření jakési nakloněné rampy.

Na sklenici navlečte několik gumiček. Jejich úkolem bude zajistit, aby sklenice při šplhání do kopce neprokluzovala. Z plastelíny vymodelujte váleček dlouhý tak, jak je vysoká sklenice. Plastelínu nalepte na vnitřní stěnu sklenice svisle od hrdla ke dnu. Plastelína bude lépe držet na čisté, odmaštěné sklenici, takže ji dobře umyjte v teplé vodě se saponátem. Sklenici položte na nižší část rampy tak, aby plastelína byla v horní části sklenice. Vykoulejte sklenici po rampě kousek nahoru asi tak na čtvrtinu otočky sklenice a pusťte ji. Tak co? Koulí se sklenice po rampě do kopce? Pokud se vše povedlo, tak by měla. Jestliže se sklenice odmítá podřídit se vaší šikovnosti, zkuste pokus ještě párkrát zopakovat a dejte si záležet na detailech. Chyba může být například v nedostatečné hmotnosti použité plastelíny nebo v příliš velkém sklonu rampy. Pokud máte výchozí podmínky pokusu nastavené správně, sklenice by se měla vykoulet do kopce docela snadno. Sice jen o pár centimetrů (o tolik, kolik jí povolí plastelína uvnitř), ale i tak splňujete zadání naší úlohy.

Dokážete průběh pokusu vysvětlit? Pokud máte nějaké vědomosti o těžišti tělesa, mohlo by se vám to po chvilce zapřemýšlení podařit. Na každém tělese najdeme bod, který se jmenuje těžiště. Tento bod je jakýmsi centrem rovnováhy tělesa. Do těžiště je umístěno působiště gravitační síly na těleso – tedy té síly, která způsobuje, že předměty padají směrem k zemi. Pokud je sklenice prázdná, je její těžiště uprostřed. Pokud umístíte sklenici do horní části šikmé rampy, gravitace ji stahuje směrem z kopce dolů. V okamžiku, kdy do sklenice nalepíme pruh plastelíny, se poruší původní rozložení látky sklenice a těžiště se posune blíž k té části, kde je přilepená plastelína. Ve výchozím postavení sklenice na rampě byla plastelína v horní části sklenice, a proto bylo těžiště v největší možné výšce. Při jejím mírném pootočení jsme sklenici určili směr, kterým se má pohybovat – tj. směrem do kopce. Pokud sklon rampy nebyl příliš velký, tak se tak opravdu stane a to proto, že těžiště sklenice v gravitačním klesalo ve směru kolmo dolů. Motorem pohybu sklenice směrem vzhůru je tedy pohyb jejího těžiště směrem dolů. 

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.



pondělí 2. února 2015

I Valentýn svědčí pokusům

I Valentýnský svátek může být zajímavým tématem pro vědecké experimenty. Připojte se, přiberte kamarády nebo kamarádky a experimentujte spolu. Možná se vám budou zdát dnešní pokusy velmi jednoduché a nevědecky dětské. Ale kdo z vás může s určitostí rozhodnout, kde začíná cesta k Nobelově ceně? Co když ta vaše začíná právě dnes, u Valentýnských pokusů? Dnes se nacpeme čokoládu ve jménu vědy

Jednou z klasických Valentýnských pozorností jsou určitě sladkosti. K našemu prvnímu pozorování by se tematicky asi nejvíce hodilo čokoládové valentýnské srdce, ale stejně tak můžete použít stejné čokoládové kousky z bonboniéry a svoje pozorování později rozšířit na jakékoliv stejné bonbóny nebo druhy čokolády. Zdá se vám, že „zničit“ cukrovinky byť možná zajímavým pokusem je škoda? Tak to se zeptejte svých zubů (nebo své paní zubařky), jak se jim zamlouvá pojídání sladkostí... 

Co myslíte: rozpustí se čokoláda lépe ve studené nebo horké vodě? A bude proces rozpouštění probíhat stejně rychle? Pravděpodobně většina z vás při odpovědi zvolí variantu rychlejšího rozpuštění v horké vodě. Ale to, zda rozpouštění bude mít stejný nebo odlišný průběh odhadnout asi nedokážete. K ověření své domněnky a odpozorování průběhu rozpouštění si připravte ¨dvě skleničky (je nutné, aby vydržely horkou vodu – třeba takové, ve kterých si rodiče dělají kávu nebo vy zaléváte sáček čaje – ostatní skleničky mohou prasknout!), studenou a horkou vodu (pozor na nebezpečí opaření se horkou vodou – je nutný dozor dospělé osoby!), dvě stejná valentýnská čokoládová srdíčka (nebo dvě políčka čokolády), tužku a blok na poznámky. Stránku bloku si rozdělte svisle na dvě poloviny – jednu nadepište „studená“ a druhou „teplá“ (takovému způsobu zápisu pozorování se říká T-graf). Jedno čokoládové srdce vložte do misky s horkou vodou a druhé do misky se studenou vodou. Kousky čokolády kontrolujte každých deset minut a svoje postřehy z průběhu rozpouštění si zapisujte do T-grafu. Pokud se vám myšlenky lépe formulují ve formě nákresu, klidně místo psaní vět kreslete náčrtky. Všímejte si a zapisujte nebo zakreslujte každičkou drobnost – slyšíte syčení?, vytváří rozpouštějící se čokoláda nějaké zajímavé obrazce nebo tvary (připomínají vám něco)?, viděli jste bublinky?, objevily se nějaké jiné neočekávané barvy?, ...  Mě by třeba zajímalo, zda čokoláda (bonbón) plave na vodě a pokud ano, tak jestli se na hladině udrží celou dobu. Domnívám, že hlavní otázku  – zda se dříve podlehne čokoláda v horké nebo studené vodě – vyřešíte všichni správě. Ale dokážete vysvětlit, proč se v misce s horkou vodou probíhá celý děj rychleji? Hodně záleží na druhu použité čokolády.Některé vůbec nezareagují, jiné se začnou rozplývat. Do těch prvních zkoušejte „dlubat“ například špejlí.

Chutná stejná čokoláda pokaždé stejně? Vyzkoušejme. Odlomte z čokolády dvě tabulky. Obě zabalte do alobalu a jednu z nich vložte na několik hodin do mrazáku a druhou nechejte odpočívat při pokojové teplotě. Po určité době rozbalte tu, co ležela v pokojové teplotě, položte si ji na jazyk a zaměřte na ni své smysly: jak rychle taje?, jak dlouho vnímáte její chuť a vůni? Registrujte každou sebenepatrnost. Po dokončení první části experimentu vypijte několik hltů vody, snězte kousek jablka nebo sušenku – je nutné, abyste si očistili patro v ústech od chuti čokolády. Nyní rozbalte čokoládu z ledničky a udělejte s ní to samé – položte si ji na jazyk a nechte roztávat. Rozlišíte rozdílné pocity a vjemy při tání obou kousků čokolád?


Rychlost rozpouštění čokolády ovlivní její chuť, stejně tak jako její změněná struktura. Zamrzlá čokoláda se musí nejdříve v ústech rozehřát a pak teprve může roztát, zatímco nepodchlazená čokoláda začíná ihned tát. Chutná tedy více podchlazená čokoláda nebo ta „pokojová“? 

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.


pondělí 19. ledna 2015

Jak přetrhnout a nepřetrhnout provázek

K nejdůležitějším fyzikálním zákonům patří Newtonovy pohybové zákony: zákon síly, setrvačnosti a akce a reakce. Každý z nich nás ovlivňuje téměř v každém okamžiku – ať stojíte či sedíte, běháte v tělocviku či hrajete s kamarády nějakou míčovou hru, listujete knihou nebo se kloužete po kluzišti. Dnes si ukážeme, jak působí na tělesa setrvačnost a síla. Newtonův zákon setrvačnosti jednoduše řečeno sděluje, že těleso zůstane v klidu (nebo v pohybu rovnoměrném přímočarém), dokud ho nějaká síla z tohoto klidu nevyruší. Newtonův zákon síly nám říká, že čím je těleso těžší, tím potřebujeme více síly na uvedení tohoto tělesa do pohybu. Průběh následujícího pokusu bude možná trochu překvapivý, ale k jeho pochopení by nám měly dopomoci právě výše uvedené zákony.

K provedení pokusu si připravte těžkou knihu (omlouvám se všem přátelům knížek – pokud najdete ve svém okolí nějaké jiné těleso, které dokáže knihu úspěšně zastoupit, zvolte prosím toto těleso), nit či provázek. V průběhu pokusu bude třeba knihu na provázku na něco zavěsit., Porozhlédněte se kolem sebe – vhodný je například dveřní závěs (tzv. pant) nebo třeba domácí hliníkový rozkládací žebřík. Nejdříve bude třeba prověřit provázek – musí být natolik silný, že udrží knihu, ale zároveň by nemělo dělat problémy přetrhnout jej v rukách (pozor na pořezání se!). Jeden konec provázku omotejte kolem knihy a uvažte na uzel. Druhý konec tohoto provázku přivažte na pant dveří (nebo na nějaký jiný závěs, o kterém jste si jistí, že ho nevytrhnete). Druhý provázek také omotejte kolem knihy a uvažte. Jeho opačný konec nechejte viset volně dolů.

Volně visící konec provázku podržte pevně v ruce (můžete jej také omotat kolem tužky nebo vařečky – provázek by se vám totiž mohl zaříznout do prstů!). Zatáhnutím za volně visící konec provázku můžete jeden z nich přetrhnout.  A dokonce si můžete vybrat který! Pokud chcete přetrhnout horní provázek, začněte tahat za dolní provázek zprvu opatrně a pak mírně přidávejte na síle. V určitém okamžiku dojde skutečně k jeho přetrhnutí. Jak to udělat, aby vaše experimentování nevydržel dolní provázek? Opět budete muset tahat za dolní provázek – nyní za něj velmi silně škubněte. Zřejmě vás překvapí, že tentokrát kniha zůstane zavěšená na horním provázku. Vyzkoušejte si a uvidíte, že to tak skutečně je.

Jak je možné, že jednou se přetrhne horní a podruhé dolní provázek?  Pokud zatáhnete za dolní provázek pomalu, pak jej napínáte silou svého tahu, ale na horní provázek kromě této síly působí ještě tíha knihy. Protože oba provázky jsou stejné (a mají tedy stejnou pevnost) je logické, že dříve se přetrhne ten, na který působí větší síla. A to je ten horní. Pokud za dolní provázek silně trhněte, kniha má díky své větší hmotnosti velkou setrvačnost a tak bude vašemu počínání úspěšně vzdorovat – čím je těleso těžší, tím je třeba více síly na jeho uvedení do pohybu. V tomto případě tedy dolní provázek vzdoruje vaší velké síle, kdežto horní provázek pouze tíze knih (k tomuto provázku se škubnutí přes knihu téměř vůbec nedostane). Setrvačnost zachránila knihu.


Podobný příklad se často využívá v praxi. Pokud chce řidič odtáhnout na laně nepojízdné, musí se rozjíždět pomalu a opatrně. Kdyby se totiž rozjel rychle, mohlo by dojít i k poškození vlečného lana, případně k poškození vlečných ok. Oba řidiči také musí ze stejného důvodu zajistit, aby vlečné lano bylo stále napnuté.

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.


pondělí 5. ledna 2015

Ve zvuku strun je geometrie

Znáte muže jménem Pythagoras? Věřím, že tohle jméno už někdy zaslechli nejen ti, co se jeho známou větu o stranách pravoúhlého trojúhelníku učili ve škole - určitě i vaši rodiče si ze školy pamatují „á na druhou rovná se bé na druhou plus cé na druhou“. Tato věta je neoddělitelnou součástí naší kultury.  Zmiňuje ji např. Strašák z pohádkového románu  Čaroděj ze země Oz nebo třeba Homer Simpson. Pythagoras byl řecký učenec, který žil v 6. století př. n. l. Přezdívalo se mu „otec čísel“, a pro rozvoj vzdělanosti je významný zejména tím, že založil filozofickou školu, kterou dnes nazýváme Pythagorejská škola. Od Pythagora pochází slova filosofie nebo kosmos, on odhalil vztah mezi délkou struny a tóny stupnice, objevil existenci čísel, která nejdou vyjádřit zlomkem, a o mimořádném významu Pythagorovy věty nemá smysl vůbec pochybovat.

Při jedné z procházek uslyšel prý Pythagoras údery na kovadlinu. Některé ze zvuku se mu zdály být pěkné (libozvučné), jiné mu neladily. Napadlo ho pokusit se vyjádřit souvislost mezi zvuky matematickými vztahy a skutečně se mu to podařilo: aby zvuky vydávané dvěma kovadlinami ladily, měla by velikost jedné z nich být v jednoduchém poměru s velikostí jiné kovadliny. Pythagoras zjistil, že pokud je jedna kovadlina 2/3 druhé kovadliny, bude mezi jejich zvuky interval kvinty, pokud bude jedna kovadlina dvakrát menší než druhá, jejich tóny se budou lišit o oktávu.

Stejně tak fungují i hudební nástroje: struna, která je dvakrát kratší, zní o oktávu výše. A o tom se dnes pokusíme přesvědčit. K experimentu budeme potřebovat asi dvoumetrový kus rybářského vlasce (třeba máte doma kytaru a náhradní nylonové struny – pak můžete použít je), dva dřevěné kvádry a dlouhé pravítko. Vlasec omotejte kolem kvádrů tak, aby po jeho napnutí byla mezi kvádry vzdálenost na 4 délky pravítka (kvádry bude třeba zatížit, aby se neposouvaly a aby struny byly dobře napnuté – snad si nějak poradíte).  Zadrnkejte na vlasec a snažte si zapamatovat zvuk. Vhodné by bylo použití některé z online ladiček na internetu k odhadu kmitočtu zvuku, který vydává drnčící vlasec. Nyní zkraťte vzdálenost mezi kvádry na polovinu, opět drnkněte – jak zní zvuk nyní?

Pokud máte možnost, připravte si vlasce dva – jeden dlouhý, druhý poloviční – a střídavě na oba drnkejte.  Co se bude dít, když budete postupně délku vlasce zkracovat na polovinu. Prozkoumejte vaši kytaru – jak tvoří zvuky ona? Najděte na jedné struně dva tóny vzdálené o jednu oktávu a změřte na jakých délkách struny lze tyto tóny vydrnkat. Shodují se vaše pozorování s tím, co zjistil Pythagoras? Všímáte si, že struny na kytaře jsou různě silné? Jak ovlivňuje tloušťka struny výšku zvuku, který tato struna vydává? Změní se výška zvuku, když na vlasec nebo strunu kytary drnknete silněji? Dokážete na strunu kytary zahrát tón, aniž byste na ni drnkli?


Jak shrnout závěry z dnešního pokusu? Pokud má vlasec poloviční délku, vydává vyšší tón.  Pomocí ladičky nebo sladěním s kytarou dokážeme odhadnout, že mezi těmito dvěma tóny vlasce je vzdálenost jedné oktávy. Delší struna nebo vlasec při kmitání vydávají hlubší tón. 

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.


pondělí 22. prosince 2014

Bez svíčky nejsou správné vánoce

Vánoce to jsou nejen dárky, ale také všudypřítomné svíčky. Pokud přesvědčíte rodiče, aby na vás dohlédli, vyzkoušejte si pár pokusů se svíčkami.

Barevný plamen
K prvnímu experimentu budete potřebovat samozřejmě svíčku, sůl, borovou vodu a modrou skalici. Možná jste si všimli, že v kriminálních seriálech moderní vyšetřovatelé velmi často spolupracují s vědci. Velmi často je totiž třeba analyzovat různé materiály a směsi za účelem zjištění jejich složení. Jednoduchou metodu rozpoznávání látek si můžeme vyzkoušet na relativně bezpečném pokuse, přesto bude velmi vhodné zvolit za pomocníky rodiče nebo jinou dospělou osobu. Jedním z přístrojů, který se k analýze látek používá, je spektroskop. Každý chemický prvek, který hoří, má specifickou barvu plamene. Spektroskop umí pečlivě analyzovat barevná spektra, která při hoření vydávají chemické látky a podle těchto barev rozpoznat, jaké prvky daná látka obsahuje. Prokážeme si tuto vlastnost látek hořením našich chemických vzorků, umístěných na špičce nůžek, v plameni svíčky. Po nasypání špetky soli na špičku nůžek a vložením do plamene by se měl plamen zabarvit do žluta. Jednou ze složek kuchyňské soli je totiž sodík a ten hoří žlutým plamenem. Když kápnete na špičku nůžek borovou vodu (koupíte v lékárně), plamen bude nazelenalý a možná i zelený. V drogerii se dá zase koupit skalice modrá (používá se například ke zničení vodní řasy či k hubení různých škůdců v zemědělství apod.) a skalice modrá barví plamen do modra.

Neviditelný inkoust
Chcete si vyrobit neviditelný inkoust? Tak to budete také potřebovat svíčku. Ne tedy přímo k výrobě inkoustu, ale k jeho zviditelňování. Budeme potřebovat něco, čím se dá psát (ideální by bylo nové plnicí pero, ale postačí určitě i seříznutá špejle. Určitě bude potřebná svíčka, ocet nebo citrón a papír. Náš neviditelný inkoust se stane čitelným v okamžiku, kdy jej zahřejeme nad plamenem svíčky. Díky teplotě proběhne proces oxidace, který způsobí zhnědnutí neviditelného inkoustu. Nalijte ocet nebo vymačkejte šťávu z citrónu do nějakého kalíšku. Do octa nebo šťávy namočte hrot pera nebo špejle a napište nějaký krátký text velkými písmeny na kancelářský papír nebo výkresovou A4. Poté, co „inkoust“ vyschne, stane se neviditelným. Pro zjevení zprávy papír nahřejte hořící svíčkou.

Voda je i tam, kde ji nevidíme

Voda je přítomná jako jedna ze složek v mnoha pevných látkách. Lidské tělo se skládá z velké části z vody (starší lidé mají v těle o něco méně vody, než děti). Doma možná máte sodu (používá se třeba při praní – koupíte ji v drogerii, její chemický název je uhličitan sodný). I tato soda obsahuje překvapivě velké množství vody. Přítomnost vody v sodě se dá ověřit jednoduchým experimentem. Lžičku sody nasypeme do zkumavky. Zkumavku uchopíme do kleští nebo speciálních nůžek a její spodní část budeme ohřívat v plamenu svíčky. Ohřívejte velmi opatrně a ne příliš dlouho! Soda zanedlouho začne uvolňovat vodu, kterou uvidíte například jako srážející se kapky rosy na stěnách zkumavky, nebo páru stoupající zkumavkou vzhůru. Pozor! Pokus je nebezpečný. Použijte ochranné pomůcky - rukavice a brýle. 

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.



pondělí 8. prosince 2014

Naplněni zvukem až po okraj

Vezměte si vyšší sklenici a pomalu do ní nalévejte vodu. Slyšíte? Ze sklenice se line tón, který v průběhu nalévání mění svoji výšku. Zajímavý námět k prozkoumání, co říkáte? Zvuk je pro vnímání dějů kolem nás velmi potřebný. Bez slyšení zvuků by všechno, co se kolem nás nebylo jaksi ono. Vyzkoušejte si sami: utěsněte pomocí prstů uši (přesněji řečeno prsty uzavřete zvukovod) a poproste kamaráda, ať lije vodu do sklenice místo vás. Jistě mi dáte za pravdu, že vjem není úplný. Naplňování sklenice vodou bez patřičného zvukového doprovodu vypadá velmi podivně.

Tak ještě jednou a tentokrát spolu: vezměme vyšší sklenici, postavme ji na stůl a pomalu do ní nalévejme vodu. Při jejím nalévání vzniká zvuk, to už jsme si ujasnili. Je tento zvuk po celou dobu plnění sklenice stejný, nebo se mění? Co se děj se zvukem, když se hladina vody ve sklenici blíží k hrdlu sklenice? Snad všichni dojdeme ke stejnému závěru: v našem prvním pokuse dochází ke změně výšky tónu. 

Teď něco složitějšího: proč se výška tónu mění? Zkusme pokus ještě jednou a pozorně sledujme, k jakým změnám při něm dochází. Stoupá hladina, mění se výška kapaliny ve sklenici. Když je ve sklenici více vody (když je hladina výše), je zvuk vyšší.  Máme skutečně pachatele zodpovědného za změny výšky tónu? Už dříve jsme si říkali (vy mladší to v hodinách fyziky teprve zjistíte), že zvuk je způsobený vibracemi, kmitáním. Když budete nalévat vodu do sklenice nejdříve rychle a pak pomalu, uslyšíte v obou případech poněkud odlišný zvukový vjem. Podobně tomu bude, pokud vodu do sklenice lít z větší či menší výšky. Změnou rychlostí kmitání dokážeme i sklenici naladit na určitou výšku tónu. Pokud těleso kmitá pomaleji, jsou tóny, které vydává hlubší. 

Vypadá to, že se nám situace se zvuky kolem naší sklenice vyjasňuje. Aby sklenice vydávala zvuk, musí někde něco vibrovat. A podle toho, jak se mění rychlost vibrací, tak se mění i rychlost zvuku. No jo, ale co to vibruje? Sklenice? Voda ve sklenici, nebo vzduch nad hladinou? Ani sebepečlivějším pozorováním žádné vibrace neuvidíme. Dokážete rozvibrovat sklenici? Jednoduché, viďte. Stačí vzít lžičku a do sklenice jemně klepnout. Nejenom, že zvuk uslyšíme, ale vibrace dokonce uvidíme – na hladině se budou vytvářet kola, která poběží od stěn sklenice doprostřed hladiny. Teď chyťte nahoře sklenici pevně do ruky a klepněte do lžičky znovu. Změna nebo stejný průběh? Cítíte, jak prsty, které drží sklenici, tlumí její vibrace? Také zvuk je nějaký jiný. Není tak čistý, jasný – ale má jinou výšku? Vylejte vodu ze sklenice a nalévání vody zopakujte – tentokrát však sklenice nebude stát na stole, ale budete ji nahoře držet. Zvuk by měl být stejný, jako když sklenice stála na stole. Napadá vás závěr? Zvuk, který vydává sklenice, do které naléváme vodu, není způsobený vibracemi sklenice. Že by výška tónu byla způsobená výškou hladiny? No schválně: vezměte jinou sklenici se širším hrdlem a srovnejte zvuk, který vydávají obě sklenice. Zřejmě obtížně zjistíte, zda došlo ke změnám, nebo ne, ale každá sklenice vydává při stejně vysokých hladinách stejné zvuky. Zbývá tedy poslední možnost – výšku tónu ovlivňuje vzduch ve sklenici. Nad hladinou vody ve sklenici je sloupec vzduchu a jeho molekuly jsou rozkmitávány nárazy padajících kapek vody. Když je sloupec vzduchu menší, sklenice vydává větší zvuk. 

Co když budeme lít do stejné sklenice jiné kapaliny: kofolu, džus, sirup, med – bude zvuk pokaždé stejný, nebo se případ od případu bude měnit? Prozkoumejte, na čem závisí výška tónu, který vydávají struny kytary. Máte chuť se podělit o zajímavosti z vašeho experimentování?

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.


pondělí 24. listopadu 2014

Vodní kámen, to je prevít

Jo jo, vodní kámen to je prevít. Vodní kámen nás trápí na vodovodních bateriích, umyvadlech, vanách, ve vodovodních potrubích a přístrojích, kterými protéká voda. Víte ale, co to vodní kámen je? 

Vodní kámen vzniká při uvolňování minerálů z vody. Voda, která se tlačí z podzemí na povrch Země, prochází různými vrstvami podloží. Mezi těmito vrstvami jsou také vrstvy vápence, které do prosakující vody uvolňují soli vápníku a hořčíku. Při zahřívání takovéto vody se odpařují pouze molekuly vody a ionty vápenatých a hořečnatých solí se usazují na stěnách hrnců, umyvadel, kuchyňských dřezů. Tyto usazeniny způsobují problémy nejen estetické, ale také funkční. 

Měkká voda pochází z vodních zdrojů z míst, ve kterých je málo těchto sloučenin (lesní studánky, rašeliniště). Také dešťová voda je měkká voda. Zkuste nachytat do kbelíku dešťovou vodu a poté si umyjte ruce mýdlem v dešťové vodě a ve vodě z vodovodního kohoutku.  Cítíte rozdíl? Měkká voda podstatně lépe rozpouští detergenty – tedy prací prášky, mýdla a gely – a tím se sníží jejich spotřeba. V měkké vodě se také zlepší smývání nečistot z povrchů předmětů. 

V dnešním pokusu se budeme snažit odlišit měkkou vodu od tvrdé vody.  Jedním ze způsobů, jak se dá určit, zda je vaše voda tvrdá nebo měkká, je pozorovat, jak moc vytváří mydliny. Zjistíte, že v měkké vodě se bude mýdlová pěna vytvářet o hodně snadněji. K experimentování budeme potřebovat dvě stejné půllitrové plastové láhve, trochu hořké (hořečnaté) soli, která se dá koupit v lékárně, saponát na mytí nádobí a vodu. 

Každou láhev naplňte asi do poloviny vodou. Do jedné z nich přidejte dvě čajové lžičky hořké soli. Tuto láhev uzavřete víčkem a sůl v ní důkladně rozpusťte (pár sekund s ní energicky třeste). Láhev otevřete a do obou lahví přidejte několik kapek saponátu na umývání nádobí. Na hrdla obou lahví našroubujte víčka a tento saponát v nich pořádně rozmíchejte. Postavte obě láhve na stůl, pozorujte vodu v každé z nich. Pění voda v obou lahvích stejně? Je nějaký způsob, jak tvrdou vodu změkčit? A co je třeba udělat, abychom „vyrobili“ z měkké vody tvrdou vodu?

Vypozorovali jste to samé co já? V láhvi s rozpuštěnou hořkou solí je méně bublinek než v láhvi s obyčejnou vodou, která nebyla solí obohacená. Rozpuštěním hořké soli ve vodě jste z vodovodní vody udělali vodu tvrdší. Pokud používáte na chatě, chalupě či u babičky vodu ze studny, pravděpodobně se bude jednat o tvrdou vodu. Budou v ní rozpuštěné minerály, které se nachází ve vrstvách, ve kterých je studna vykopaná nebo kterými protéká, než se do studny dostane. Minerály rozpuštěné ve vodě oddalují působení saponátů při smývání nečistot z rukou, nádobí, z prádla. Pokud máme tedy tvrdou vodu, je potřeba do ní přidat chemické látky, které vodu upravují, snižují její tvrdost.  Změkčování vody se provádí různými způsoby. Klasickou metodou je změkčování vody pomocí chemických látek (hydroxid vápenatý, uhličitan sodný). Tyto látky reagují s rozpuštěnými vápenatými a hořečnatými solemi a mění je na nerozpustné. Častým způsobem změkčování je použití tzv. iontoměničů. Stručně a jednoduše řečeno při protékání vody tímto iontoměničem dochází k odebírání hořečnatých a vápenatých iontů a dodávání iontů neškodných. Na trhu jsou k dostání také magnetické změkčovače vody, které se snaží zbavit vodu nevhodných iontů pomocí magnetického pole.

Pokud vás dnešní téma zaujalo, vyzkoušejte experimenty s různými druhy soli – jak se bude chovat saponát v roztoku kuchyňské soli nebo v různých solích do koupele. Víte, která minerálka obsahuje nejvíce minerálů a iontů? Porovnejte její chuť s jinými minerálními vodami. Jak bude bublinkovat saponát v minerálce?

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.



pondělí 10. listopadu 2014

Za jak dlouho se utopí svíčka?

Představte si, že máte dvě stejně dlouhé svíčky. Jednu necháte hořet na desce stolu (nebo raději ne, bezpečnější asi bude postavit ji na talířek) a druhá hoří ponořená ve svislé poloze ve vodě tak, že nad hladinou vyčnívá přibližně půl centimetru svíčky.  Kdy zhasne svíčka ve vodě?
Otázka zřejmě není až taková těžká. Přece když nad hladinou vyčnívá půl centimetru svíčky, tak po odhoření tohoto půl centimetru plamen svíčky zaplaví voda. Ale pozor - známá pravda říká, že na jakoukoliv otázku existuje jednoduchá, logická, snadno pochopitelná, ale nesprávná odpověď. Bude lepší, když se přesvědčíme pokusem. Protože dnes budeme pracovat s hořícími svíčkami - a oheň jak známo je dobrý sluha, ale zlý pán - poproste někoho dospělého ze svého okolí o dohled.
K realizaci pokusu budeme potřebovat dvě stejné svíčky, zavařovací sklenici, připínáček, kousek drátu a zápalky. Nic, co byste doma nenašli. Sklenici naplníme vodou. Do spodní části svíčky zapíchneme připínáček a omotáme kolem něj drát. Připínáček s drátkem budou sloužit jako závaží, kterým zatížíme svíčku, aby stála ve sklenici, vznášela se ve svislé poloze, nepřevrátila se a nezahasila. Svíčku zapálíme a kromě doby hoření pozorujeme, jak se mění velikost ponořené části svíčky a její tvar.
Překvapivé je už porovnání začátku hoření svíčky ve vodě a hořící svíčky stojící na suchu vedle na stole. Plamen v plovoucí svíčce vypaluje vosk hlavně v blízkosti knotu a vytváří tak ve svíčce podstatně větší jamku, než je tomu u svíčky na suchu. Díky této prohlubni vosk nepřetéká přes okraje svíčky. Za vytvoření odlišného tvaru a hloubky prohlubně může okolní voda, která vosku odebírá teplo (voda je velmi dobrý tepelný vodič), a tak zabraňuje jeho rozehřátí až k okraji. Od určitého okamžiku dochází k ubývání vosku i po obvodu svíčky a hloubka prohlubně se již nemění. Postupně ubývá ponořené části svíčky, aniž by se měnila výška té části, která je nad hladinou. Plamen zhasne až v okamžiku, kdy se dno svíčky i s připínáčkem přiblíží ke dnu prohlubně. V tu chvíli dojde k propálení prohlubně a voda zalije plamen svíčky.
S postupujícím hořením svíčka zmenšuje svoji hmotnost, což má za následek zmenšení její tíhy. Zmenšování objemu svíčky ovlivní velikost vztlakové síly. Velikost vztlakové síly totiž podle Archimédova zákona závisí na objemu ponořené části tělesa (a na hustotě kapaliny). Postupně se tedy kousek po kousku zmenšuje výška ponořené části svíčky. Svíčka ubývá odspodu a nad hladinou je přibližně stejná její část, stejný půlcentimetr jako na začátku hoření.
Před chvílí jsem se zmínil o ochlazování svíčky ve vodě. Zajímavé by asi bylo srovnání doby hoření obou svíček. Za předpokladu, že se jedná opravdu o dvě stejné svíčky zapálené ve stejný okamžik, budou hořet stejně dlouhou dobu? Nebo některá z nich bude hořet zřetelně delší dobu. Nevím, jestli je můj předpoklad správný – nakonec můžete vše ověřit pokusem – je docela možné, že svíčka ve vodě, protože je ochlazovaná po celou dobu hoření, proto vyhoří zřetelně později.  
Na závěr ještě jedna praktická rada. Ne každá svíčka je k provedení pokusu vhodná. Lepší jsou kratší a silnější svíčky. K vyvážení tenkých a dlouhých svíček (např. vánočních) je třeba hodně trpělivosti. Nehledě na to, že tyto svíčky se také ve vodě rády převracejí. 

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.


pondělí 27. října 2014

Dokážete řídit svoji tělesnou teplotu?

Jak se osvěžujete, když je v létě příliš horku? Pokuste se nejvíc co nejvíce způsobů, kterými lze tělo ochladit. Tak třeba studená sprcha, schovat se do stínu, zapnout klimatizaci či ventilátor, více pít. Mimochodem – všimli jste si toho, že se v létě potíte víc jak v zimě? I tento jev možná dokážete po přečtení následujících řádků vysvětlit. 

Určitě to znáte – léto vrcholí a horko k padnutí. I místa, která obvykle bývají ve velmi teplém počasí osvěžující oázou, vás nevysvobodí. Pokožka pálí, tělesná teplota se zvedá a pot se z vás jen řine. Pokud nemáte po ruce klimatizaci, jsou snad jedinou záchranou lopatky nějakého velkého ventilátoru hodně hodně blízko. Jak se ventilátor postupně natáčí k vám, příjemné závany chladného vzduchu jsou velmi účinným způsobem k osvěžení a ochlazení vašeho těla. Při každém závanu vzduchu od lopatek cítíte větší a větší chlad. Ventilátor vám pomáhá udržovat přijatelnou teplotu povrchu těla v brutálně horkém dni.

Jenže… skutečně ventilátor ochlazuje vaše tělo? Přece pokud tak kde se ochlazujete je horký vzduch, tak lopatky ventilátorů vlastně nedělají nic jiného, než že ten horký vzduch nasměrovávají k vám. To by ale znamenalo, že vás ochlazuje horký vzduch. To zní jako pěkná ptákovina, což? Takže je jasné, co budeme dnes zkoumat? Otázkou je, jestli nás skutečně ventilátor proudem horkého vzduchu ochlazuje, nebo zda si to jen namlouváme.

Takže nejdříve si připravíme pomůcky. Žádné složitosti, jen to, co byste snad mohli doma najít. Dvě přibližně stejné pánve (pokud budou úplně stejné, jen to zvýší vědeckost našeho experimentu), dva teploměry na měření teploty vody, hodinky nebo stopky, odměrný válec (snad v kuchyni najdete něco, co bude měřit s dostatečnou přesností – v opačném případě požádejte učitele fyziky nebo chemie, nevěřím, že by vám zmíněné pomůcky nezapůjčili…), ventilátor (čím větší tím lepší), vodu, poznámkový blok (my debrujáři říkáme badatelský deník) a psací potřeby. A také budete potřebovat nějaký čas. Může to být jeden ale také více dnů. To záleží na prostředí, ve kterém budete pokus provádět.

Postavte ventilátor na vodorovný povrch, kde může nepřekážet několik dní. První pánev postavte asi 10 cm od ventilátoru přímo do proudu vzduchu. Druhou pánev umístěte ve stejné místnosti, dokonce může být také poblíž ventilátoru, ale z dosahu proudícího vzduchu. Pomocí odměrného válce nalijte do obou pánví stejné množství teplé vody (asi 30 ml je přiměřené množství). Do každé pánve vložte teploměr k měření teploty vody. Nastavte ventilátor na vhodnou rychlost a teplotu vzduchu (pokus pak můžete opakovat s jiným nastavením).  Všimněte si, zda došlo ke změně výšky hladiny a zapište si aktuální teplotu vody. Kontrolu provádějte každých 20 minut. Po nějaké době (která závisí mj. na teplotě vody, na jejím množství a ploše dna pánví) by mohla voda z jedné pánve téměř nebo dokonce zcela zmizet. Tipnete si ze které? Z té druhé pánve se voda může vypařovat ještě několik dní.

Vnější vrstva kůže napomáhá udržovat tělesnou teplotu vylučováním potu. Když se zvýší teplota okolí, začneme se více potit. Tento pot se odpařuje a při tom dochází k odebírání tepla povrchu těla – cítíme ochlazování. Proud vzduchu z ventilátoru odhání odpařené vodní páry z potu, které jsou ohřáté na teplotu těla, a tím nám pomáhají regulovat tělesnou teplotu.


Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.



pondělí 13. října 2014

Jak funguje elektromagnet

Slyšeli jste někdy slovo elektromagnetismus? Část žáků ze základek se jistě v tuto chvíli osypala vyrážkou.  Za to ale určitě nemůže fyzika a elektromagnety. Hledejte důvod fyzikální vyrážky někde jinde. Třeba tam, kde nás málokdy napadne hledat příčinu svých problémů – u sebe. Možná že se vám vyrážka ztratí, když si spolu vyrobíme elektromagnet a přitom zjistíte, že elektromagnetismus není nic strašidelného.

Přemýšleli jste někdy, jakým zázrakem zvoní domácí zvonek nebo co za skřítky jsou schovaní v telefonu? Víte, že důležitou součástí domácích kuchyňských elektrospotřebičů jsou elektromagnety? Všechny tyto přístroje mají společný princip, na základě kterého pracují, a tím je právě elektromagnetismus. V roce 1920 jistý pan Oersted z Kodaně zjistil, že když kovovým vodičem protéká elektrický proud, vzniká kolem tohoto vodiče magnetické pole. Elektrická energie se díky tomu může transformovat na jiné druhy energie – například pohybovou nebo magnetickou. Aby bylo toto magnetické pole co nejlépe využito, používá se k jeho vyvolání dlouhý drát stočený do válečku – cívka. Magnetické pole cívky má oproti magnetickému poli pevného magnetu jisté nepopíratelné výhody. Tak například ho můžete vypnout a zapnout kdy potřebujete. Nebo si můžete zvolit, jak velké toto pole chcete mít. Přitom k vytvoření elektromagnetu není třeba žádných složitých pomůcek. Stačí pár decimetrů izolovaného drátu, který omotáte kolem kusu oceli a zdroj elektrického napětí.

K výrobě elektromagnetu budete potřebovat asi půlmetru měděného drátu, jednu devítivoltovou baterii, hřebík o délce asi pět centimetrů, izolační pásku, a pokud máte, tak ocelové piliny. Místo nich by mohly stejně tak dobře posloužit třeba špendlíky. Pokud máte vše připraveno, tak se pustíme do práce. Výroba elektromagnetu nebude trvat déle než 15 minut. Postup totiž není vůbec složitý. U připraveného drátu odizolujte oba jeho konce. Drát natočte kolem hřebíku – zrodila se cívka. Oba konce drátu připijte k pólům baterie. Závity cívky protéká elektrický proud a podle pana Oersteda by v jeho okolí mělo vzniknout magnetické pole. Pokud máte po ruce magnetku kompasu, můžete to snadno zjistit. Pokud nemáte a jste debrujár, tak by pro vás nemělo být problém jednoduchou magnetku si vyrobit. Také jsme ji tady před nějakou dobou sestrojovali. Když vaši cívku nyní přiblížíte ke špendlíkům, měly by se chovat jako v blízkosti slabého magnetu. Pokud se nic neděje, budete potřebovat zmiňované ocelové piliny. V tom případě vám doporučuji přinést elektromagnet do školy a poprosit fyzikáře o jejich zapůjčení. Možná ho váš zájem o fyziku uchvátí a tomu bude odpovídat i vaše příští známka na vysvědčení. Jestliže jste zaregistrovali magnetické pole v okolí vaší cívky (či spíše jeho projevy na špendlících nebo pilinách), přemýšlejte, co se stane, když odpojíte jeden konec drátu od baterie. Myslím, že nebude složité na to přijít. Magnetické pole je pouze v okolí vodiče, kterým prochází elektrický proud. No a když vodič od baterie odpojíte, tak… domyslete si sami a pak si vaše závěry ověřte pokusem.

Asi neuškodí pár poznámek k experimentu. U drátu odizolujte skutečně jen ten kousek, který budete omotávat kolem pólů baterie. Při práci s hřebíkem, špendlíky nebo ocelovými pilinami buďte opatrní a dejte pozor, ať se nezraníte. Pokud vám elektromagnet nefunguje, omotejte drát pevněji okolo pólu baterie nebo baterii vyměňte za novou. Vyzkoušejte delší vodič – čím více závitů má cívka natočeno, tím silnější je její magnetické pole.

V našem pokusu se hřebík choval jako magnet. Po odpojení drátu od pólů baterie magnetické pole zmizelo a hřebík přestal být magnetem. Oceli s touto vlastností říkáme magneticky měkká ocel a takové magnety se nazývají dočasné magnety. Elektromagnety najdete v mnoha přístrojích a zařízeních, které jsou kolem vás: zvonek, reproduktory, telefon, pračka, jistič, …

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.


pondělí 29. září 2014

Urychlení a zpomalení rezivění oceli

Dnešním pokusem se pokusíme podrobněji podívat na proces rezivění. Ukážeme si, jak chemické reakce octa, vody a bělidla dokáží urychlit korozi oceli.
Rez je červenohnědý povlak, který se tvoří na povrchu železných předmětů. Povlakem je oxid železitý, který vzniká účinkem vlhkého prostředí a kyslíku. Tento povlak netvoří souvislou vrstvu. Rez postupně odpadává, odkrývá spodní vrstvy a tak umožňuje další korozi materiálu. 
Rezivění je děj, při kterém reakcí oceli s vodou a kyslíkem vzniká řada červených oxidů. Jedná se o elektrochemický děj. To znamená, že reakce mezi uvedenými látkami probíhají v roztocích a jejich podstatou je výměna elektronů mezi elektrodami a roztoky kapalných látek či látkami v kapalinách rozpuštěných. U oceli proces rezivění začíná v okamžiku, kdy dojde k přesunu prvních elektronů mezi ocelí a kyslíkem. Proces koroze je značně urychlen přítomností vody. Proto ocel na vzduchu reziví výrazně pomaleji, proto podvozky aut trpí daleko více než karoserie. Zvláště v zimním období, kdy rezivění navíc urychluje sůl přítomná a rozpuštěná ve vodě.  Pokud zabráníme kontaktu oceli s vlhkem a kyslíkem, dokážeme korozi když ne zcela zastavit, tak určitě zpomalit její postup.
K provedení pozorování procesu rezivění budeme potřebovat ocelovou drátěnku, dvě středně velké zavařovací sklenice, vodu, ocet a bělidlo.  Bělidlo je látka, která slouží k bělení prádla, čištění umyvadel a odpadů, umývání velmi znečištěného nádobí, úpravě vody v bazénu atd. V obchodech ho můžete koupit pod názvem perkarbonát sodný.
Pokus není náročný na přípravu. Ta trvá jen několik minut. Podstata pokusu spočívá v několikahodinovém pozorování toho, co se děje s ocelovým předmětem vloženým do připravených kapalin a roztoků.  Drátěnku rozdělte na dvě stejné části a postupně je vhoďte do připravených sklenic. Do sklenic nalijte vodu tak, aby se drátěnka ponořila. Do jedné sklenice pak přidejte trochu octa a do druhé přibližně stejné množství bělidla. Sklenice kontrolujte pravidelně v půlhodinových až hodinových intervalech a sledujte, co se děje. Pokus si nechejte na víkend, abyste měli k pozorování dostatek času a mohli si ho dobře rozplánovat.
Buďte velmi opatrní při práci s bělidlem. Vůbec nebude na škodu, když poprosíte o spolupráci rodiče, dejte pozor také na kolem se motající menší sourozence. Bělidlo je látka, která může při nepozornosti nebo zanedbání zásad bezpečnosti při práci s chemikáliemi způsobit újmu na zdraví! Rozhodně také doporučuji použít latexové rukavice, které se používají při práci s nebezpečnými chemikáliemi.
Pozorujte rychlost rezivění drátěnky v jednotlivých sklenicích. Máte-li možnost, připravte si do dvou dalších sklenic ještě dva kontrolní vzorky drátěnky. V jedné sklenici nechejte drátěnku zalitou čistou vodou, drátěnku ve druhé sklenici nechejte na suchu, bez přítomnosti jakékoliv kapaliny. Probíhá rezivění drátěnky ve všech sklenicích stejně rychle? Všímáte si rozdílu ve změnách povrchu drátěnek v jednotlivých sklenicích?  Při pozorování se také pokuste přijít na způsob, kterým by šlo rezivění oceli zabránit. Přemýšlejte, co rezivění způsobuje a jak probíhá. Možná vám řešení problému naskočí samo od sebe.
Jak už jsme si řekli, rezivění nastává, když je ocel v kontaktu s vodou a kyslíkem. Probíhající chemická reakce mezi těmito třemi látkami uvolňuje teplo. Takže pokud máte po ruce laboratorní teploměr, ponořte jej do chomáče drátěnky a pozorujte nárůst teploty.

Pozorujte, kreslete, zapisujte, mailujte. A hlavně se u pokusů dobře bavte!
Žádný pokus nedělejte bez přítomnosti dospělé osoby – i zdánlivě velmi jednoduchý pokus může nadělat spoustu neplechy.